Příliš mnoho životů na dluh

8. únor 2005

Skandál kolem Grossova barrandovského bytu kromě jiného ukázal, že i sám premiér české vlády, když nic horšího, tak propadl explozi osobního zadlužování, která postihla velkou část občanů státu, jehož vládu vede. Neboť i jeho domácnost patří mezi ty, jejichž celková zadluženost bankovními nebo splátkovými úvěry se u nás vyšplhala na astronomických 315 miliard korun, což se pomalu blíží polovině hodnoty státního rozpočtu na jeden rok.

Stanislav Gross však podle poslední verze svých půjček z důvodu blíže nevysvětlených se stal i dobrovolnou obětí nelegální lichvy, neboť pan Rostislav Rod v jednom novinářském rozhovoru patrně poněkud ztratil sebekontrolu a přiznal, že Grossovým přes jejich strýčka Vika půjčil 900 tisíc korun na poněkud vyšší úrok, než účtují banky. Což spolu s Grossovým perspektivním postavením neváhal nazvat dobrým kšeftem.

V téže chvíli patrně náhodou psal spisovatel Ivan Klíma své pravidelné páteční Poslední slovo do Lidových novin, v němž oslavil někdejší klasické vzdělávání, které už od Nejedlého časů našim gymnazistům chybí třeba tím, že nepoznají Senecovu větu: "Musíme usilovat, abychom před svody k neřestem prchali co nejdále - ducha je třeba posilovat!" A pro naše téma jako z nebe spadla i Ciceronova připomínka výroku připisovaného starému Catonovi, který na dotaz, co soudí o půjčování peněz na úrok prý odpověděl. A proč neřekneš hned vražda?

Klíma sice předpokládá, že za připomínání takovéto zapomínané klasické moudrosti dostane asi od všech zlegalizovaných i kriminálních lichvářů přes prsty, ale trvá na tom, že v časech, kdy se peníze stávají nejvyšším cílem snažení tak mnoha lidí, stojí takové výroky přinejmenším za zamyšlení. Ale dost moralizování a vraťme se k cifrám Lidových novin, které v pátečním vydání z minulého týdne na straně 15 v titulku jednoho článku oznamují, že Češi si loni půjčili přes 100 miliard, zatímco o stránku dále čteme ještě větší titulek nad ještě větším článkem, že totiž nad deseti tisíci Čechů visí exekuce. A obsah tohoto druhého článku je už vskutku burcující. Zatímco v roce 2001 bylo u nás vydáno pouhých 4302 exekučních příkazů, o pouhé tři roky později jich bylo už 159 156. Tedy, slyšte dobře, čtyřicetkrát více.

Pravda, svým věřitelům nedluží jen jednotlivci, ale také právnické osoby. I tak lze však předpokládat, že ony vánoční a povánoční nákupní orgie byly konány ze značné části i na dluh a že mnohde takto získané zboží a kdoví co ještě bude časem odevzdáno exekutorům. Kolik věcí, peněz a lidské energie přijde při této nesmyslné a bezhlavé hamižnosti nazmar, to se sotva někdo odváží spočítat. I tak však stále existují lidé, kteří zakládají svou životní filozofii na tom, že na dluh žít nechtějí a pro své osobní potřeby si dovolují pořizovat jen věci, na které si dokáží vydělat a ušetřit.

Řekl bych, že takoví lidé jsou i povahově značně odlišní od těch, kteří nikdy nedonesou domů celou výplatu, protože se cestou z práce museli stavět v hospodě, případně u těch věřitelů, kteří už na ně nejvíc tlačili. Moje maminka vždycky říkala, že takoví lidé by neměli být voleni do čela obce, i když je tam třeba kandiduje celá dav jejich hospodských kumpánů. Takže i v měřítku celostátním by bylo správné, kdyby voliči už předem vyhledávali takové politiky, kteří by patřili do té méně početné kategorie lidí skromných, a tudíž nezadlužených. Ale najde se u nás, kromě stále ubývající hrstky idealistů vůbec ještě někdo mladý, kdo na takové věci opravdu upřímně myslí a je sám ochoten podle toho žít?

autor: Jiří Ješ
Spustit audio