Přílet do Balikpapanu

Narazit v Indonésii na někoho, kdo mluví anglicky, byl téměř zázrak. Dokonce i vysoce postavení úředníci vám anglicky odpoví maximálně na pozdrav. Štěstí, že Standa mluví plynně indonésky a po dobu našeho pobytu v této části ostrova nám většinu záležitostí vyřídil. Mezitím jsme měli alespoň možnost naučit se základní slovíčka, která se hodí při nakupování nebo při shánění dopravy či ubytování.

Autobus číslo 5 nás dopravil do okrajové čtvrti Kampung Baru, kde se nacházejí dřevěné domky postavené na kůlech a v jednom z nich bydlí i Standa. Jsou to domy postavené v přílivové zóně, kde během dne kolísá hladina vody. V jednu chvíli je možné se k domu dostat lodí, zatímco jindy je všude kolem jen černé mazlavé bahno. To je plné odpadků, stejně tak jako voda, která je při odlivu odnáší na širé moře. Zdejší lidé si s ekologií zjevně velké starosti nedělají. Navíc tím, že igelitku s odpadky jednoduše vyhodí z okna vlastně vytvářejí další pracovní příležitosti. Někteří lidé si totiž vydělávají tak, že loví určité druhy odpadu (hliník, plasty). Ten se následně posílá do Číny nebo jiných zemí, kde se recykluje.

Nejprve jsme se ubytovali u Standy a pak jsme vyrazili na obhlídku přilehlého mangrovového porostu. Mangrovy jsou příbřežní rostlinná společenstva tvořená stromy a keři, která jsou různou měrou schopna tolerovat slanou vodu. Rostou v tropických a subtropických oblastech a zdejší fauna je do jisté míry výjimečná. My jsem se zajímali hlavně o místní primáty, i když jsme samozřejmě s nadšením pozorovali všechno živé, co se kolem mihlo. Už se šeřilo a lávka vedoucí dovnitř mangrovů se ztrácela v temnotě. Postupně jsme se nořili do mangrovů a v tom jste zaslechli praskání větví. „Tam, tam...“, šeptá Jitka a ukazuje prstem na pohybující se koruny stromů a Standa hned vysvětluje: „To jsou kahauové!“ Kahau nosatý, bornejský endemit, je primátem často se pohybujícím právě v mangrovových porostech. Jeho srst má na hřbetě cihlovou barvu, na končetinách přechází v šedavou. Samci tohoto druhu mají velký převislý nos, čímž je možné je bezpečně odlišit od samic, jejichž nos je drobný a ohnutý směrem vzhůru. Jsou krásní! Chvíli jsme je pozorovali, ale zřejmě nemají rádi lidskou společnost, a tak po chvíli zmizeli v hustém porostu. Byli jsme unavení a pomalu jsem se vraceli zpět do města. Zítra nás čeká náročný den. Jedeme do sekundárního pralesa Bukit Soeharto poblíž města Samarinda, kde se chystáme pár dní zůstat.