Příběh Maxe Mannheimera: Křišťálová noc, to byl teprve začátek
Příští rok v listopadu uplyne už 80 let od pogromu, známého jako Kristallnacht neboli Křišťálová noc. Nacistický aparát tehdy zorganizoval a 9. listopadu 1938 začal provádět rozsáhlé útoky proti Židům ve všech oblastech tehdejšího Německa.
Hořely synagogy, byly vytloukány výlohy židovských obchodů, sto Židů zemřelo a 30 tisíc jich skončilo v koncentračních táborech. Jedním z těch, kdo teror zažili na území Československa připojeném k říši, byl i Max Mannheimer, jemuž jsou věnovány nedělní Příběhy 20. století.
Max Mannheimer se narodil 6. února 1920 v Novém Jičíně - německy Neutitschen - jako nejstarší z pěti dětí Jakuba a Markéty (rozené Gelb). V letech 1934 - 1936 navštěvoval obchodní školu, pak začal pracovat v obchodním domě J. Schön & Co ve Znojmě - Starém Šaldorfu.
Napětí mezi Čechy a Němci v Novém Jičíně ve druhé polovině 30. let narůstalo a dotýkalo se pochopitelně i místních Židů, kteří se dříve hlásili k německé většině, ale od Hitlerova nástupu spíš k české nacionalitě (Max muvil až do smrti plynně česky). Počátkem října 1938 se místní obyvatelé dozvěděli, že jejich kraj bude zhruba do týdne obsazen německou armádou a úřednictvem.
Vyházeli modlitební knihy. Pak po nich šlapali
Záhy začala platit různá protižidovská opatření. Středostavovské obchodnické rodině Mannheimerově byl nejprve zabaven automobil: „Náš řidič směl řídit vůz jen pro potřeby místní nacistické organizace. Většina našich zákazníků tehdy prohlásila, že u nás již nesmí nakupovat. Část z mých spolužáků začala nosit hnědé uniformy a když mě potkali, dívali se jinam,“ vzpomíná Max Mannheimer.
Pak přišla Křišťálová noc, po níž už nemohl nikdo pochybovat, jaký osud čeká Židy pod nacistickou vládou: úplné vyloučení ze společnosti a postupná „likvidace“. Pogrom trval do desátého, v některých místech až do jedenáctého listopadu 1938. Nacisté poté tvrdili, že Židé svým počínáním sami vyvolali „spravedlivý hněv německého lidu“: museli uklidit ulice, zaplatit pokutu ve výši jedné miliardy marek, pojišťovny jim nesměly vyplatit pojistné za zničený majetek.
V Novém Jičíně byl zdevastován místní hřbitov, vydrancováno mnoho židovských obchodů a ušetřena nezůstala ani synagoga. Max vzpomínal: „Němci… vyházeli modlitební knihy, svitky tóry a šály na ulici. Pak po všem šlapali. Synagogu nezapálili - tak jako v jiných městech - jen proto, že stála nedaleko plynárny.“
Druhý den přijel otevřený policejní vůz a na něm seděli novojičínští Židé. „Dva policisté si přišli do prvního patra i pro mého tatínka. Říkali mu, že půjde do ochranné vazby, aby se mu nic nestalo. Policista ukazoval i na mě. Matka ale řekla, že mi je sedmnáct. Bylo mi již osmnáct a půl. Všechny muže mezi osmnáctým a pětašedesátým rokem vzali do vazby. Asi po třech týdnech otce propustili s podmínkou, že opustí město a domů ani na území Německa se už nikdy nevrátí. Směli jsme si vzít deset říšských marek, za ně se tehdy dalo koupit zhruba pět levných obědů. Podali jsme ale žádost na gestapo a pak jsme mohli vyvézt alespoň nějaký majetek.“
Dne 27. ledna 1939 se rodina Maxe Mannheimera přestěhovala do Uherského Brodu, do matčina rodného kraje. Byl to ale jen začátek: roku 1943 byli Mannheimerovi deportováni přes Terezín do Osvětimi-Březinky. Do vyhlazovacího tábora dorazili 2. února 1943, a v plynových komorách byli hned po příjezdu transportu zavražděni a poté spáleni Maxovi rodiče, sestra Kateřina, manželka Eva (oženil se roku 1942) a další příbuzní.
Max s dvěma bratry, Edgarem a Arnoštem, směl zatím žít – stal se otrokem číslo 99728. O osudu blízkých nejprve nevěděl: „Poprvé mi řekl pravdu jeden vězeň ze Slovenska, který už byl v táboře delší dobu. Ten na naši otázku, co bude s dětmi, ženami a starými lidmi, odpověděl, že proletí komínem. Já se zhrozil a říkal si, že je z toho pobytu jen zlý a nás chce trápit. Nevěděl jsem, co to znamená.“
Do ruin Varšavského ghetta
Dne 5. října 1943 proběhla v Osvětimi selekce. Vězni se měli svléknout. Maxův bratr Edgar (číslo 99727) selekcí prošel, Max s nezahojenou ránou na prsou (absces) nikoli. „Od přítele Hanse, písaře pocházejícího z Berlína, jsem podle znamení věděl, že jsem selekcí neprošel. Poradil mi, abych šel za Obersturmführerem a promluvil s ním.“
Se smeknutou čepicí, s rukama předpisově na švech kalhot předstoupil Max Mannheimer před muže, který rozhodoval o jeho životě či smrti. „Řekl jsem mu: ,Pane Obersturmführere, vězeň číslo 99728 prosí o rozhovor.‘ – ,Prosím o zařazení do transportu, můj bratr šel na transport. Jsem naprosto zdráv, mladý a práce schopen.‘ – ,Ale máte přeci to zranění na prsou?‘ - ´Rozepnul jsem kazajku, strhnul obvaz, na ránu se mi podíval znovu. ,Transport.‘ – ,Děkuji, pane Obersturmführere.‘“
Osmého října 1943, na židovský svátek Jom kipur, Den smíření, se Max a Edgar dostali do varšavského ghetta. Bylo už po povstání – a zařadili je do tzv. bouracího komanda. Z trosek budov dobývali cihly.
Později se Max dostal na práci do prádelny a v prosinci 1943 získal funkci ve vězeňské písárně. Z kartotéky vybíral karty zemřelých, vedl výkazy pracovních komand a plnil další administrativní úkoly. Přežil pak další transport, pobyt v Dachau a v dalších lágrech. Přišel o téměř celou rodinu (bratr Edgar přežil, Arnošt v Osvětimi zahynul).
Max Mannheimer žil po válce v Mnichově, pracoval jako vedoucí obchodu s koženým zbožím. V roce 2010 se stal čestným občanem Nového Jičína. Na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku v roce 2012 převzal cenu Karla IV. - jako první, kdo přežil hrůzy holocaustu. Zemřel v září 2016.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
