Příběh českých loutek

Když máte to štěstí a podíváte se do české metropole, neměli byste určitě vynechat Národní divadlo marionet, které bylo založeno roku 1991, píše Epoch Times. V budově, která sídlí na Starém Městě v Žatecké ulici, pracuje asi padesát profesionálních loutkářů. Mozartův Don Giovanni tu má za sebou už skoro tisíc repríz. V Praze můžete také objevit kouzelný svět barokního divadla, který používá původní scénografii a technologii, Jeho první představení se konalo v roce 1993.

Pojem marioneta pochází z francouzského slova „mariolette,“ což je zdrobnělina od „mariole“ – tak se ve Francii nazývaly malé postavičky Panny Marie. Také anglický výraz pro loutku – „puppet” má svůj původ ve francouzštině. V angličtině znamená obvykle lidskou postavičku v komickém dramatu, která se ovládá prsty, provázky nebo drátky.

Nejstarším známým dokladem použití loutky je plastika vyřezaná z mamutího klu, nalezená v Brně v hrobě z doby mladého paleolitu. Výbava nasvědčuje tomu, že tu byl pohřben šaman, takže je pravděpodobné, že loutka byla rituální předmět. Použití mechanických figurek v českém loutkovém divadle bylo poprvé zaznamenáno v roce 1563. Většina tehdejšího loutkářů si osvojila své řemeslo v jiných evropských zemích.

Na konci 16. století bavili Čechy britští, nizozemští a němečtí loutkáři, kteří používali loutky ovládané provázkem, jejichž původ je v Itálii. V Praze jsou dnes tisíce takových postaviček k dostání v obchodech se suvenýry a dárky, a většina kupujících si myslí, že jsou to typicky české výrobky – je to pravda do té míry, že jsou ručně vyráběny v Praze a jejím okolí.

Nejméně od roku 1750 je loutkové divadlo v českých zemích samostatnou profesí. V roce 1782 byla napsána první česká loutková hra, která se jmenovala Don Juan, (chuan) ale od poloviny 19. století byl děj na jevišti dost jednotvárný a strojený. České loutkářství bylo v úpadku, který vydržel až do počátku 20. století, kdy loutkové divadlo ožilo.

Loutková scéna Radost Strakonice hraje pro nejmenší diváky.|foto: Loutková scéna Radost Strakonice

Na úroveň uznávaného umění se dostalo hlavně díky velké snaze o uchování lidové kultury. Objevili se loutkáři, kteří se už nemuseli trmácet od obce k obci, a byla otevřena první stálá loutková divadla, která přispěla k dalšímu rozvoji této umělecké formy. V 60. letech minulého století ovlivnilo české loutkářství tak zvané černé divadlo. Velmi důležitou roli hrála tma v kombinaci s nasvícenými loutkami, která vytvářela podivuhodné úkazy budící dojem kouzla.

Loutky na tyčce, které se ovládají zespodu, jsou nástrojem nového umění, kterému se říká Divadlo třetího druhu. Loutkáři už v něm nejsou stále skryti za scénou, ale ocitají se na jevišti jako přímí aktéři děje. A tak se profesionální loutkářství stále vyvíjí, ale přežila i amatérská loutková divadla. V českých zemích je stále přibližně dvě stě takových souborů.

Mezinárodní loutkářská unie známá pod zkratkou UNIMA, která vznikla roku 1929 v Praze, je podle svých stanov organizace určená pro každého, kdo se chce radovat z loutkového divadla, bez ohledu na jeho rasu, politické přesvědčení a kulturní původ. Její členové působí v 77 zemích a kromě samotného loutkářství se UNIMA angažuje i v loutkové terapii a vyšším vzdělání.

List čínských exulantů na závěr připomíná, že kdo chce vidět loutky například v Kanadě, může se leda tak vypravit do Kanadského muzea civilizace, které je ve městě Gatineau, kousek od metropole Ottawy. Když ale přijedete do Prahy, tak tam potkáte loutky skoro za každým rohem. Mezi krásnými, ručně vyrobenými postavičkami jsou čerti, šlechtici, královny, čarodějnice, Don Giovanni a samozřejmě okouzlující Kašpárek se zvonečky, kterého si odnese spousta turistů.

Zpracováno ze zahraničního tisku.