Prezidentská renta

Abych to zkrátil - státní ostudou je, že tenhle zákon není už dávno vymyšlen. A dohadování o výši a délce renty je asi tak stejně trapné, jako většina poslaneckých debat.

Navíc - člověk má neodbytný pocit, že tahanice o rentu pro bývalé prezidenty je prostě příliš personifikována. Průběžně se v ní hovoří o tom co Václav Havel tůhle a Václav Havel támhle - a přitom má jít o rentu pro každého exprezidenta, i toho dnešního, i toho příštího, třeba komunistického, nebo významného zahrádkáře, prostě pro kohokoli. Prezidentská renta by měla být důstojným vyjádřením vztahu státu k té funkci. Jestli si ten který zapšklý poslanecký nýmand myslí, že zrovna tím, jak bude upírat jednomu Václavu Havlovi, který mu je bytostně protivný, koná nějakou politickou a státnickou činnost - pak se plete. Tímhle personifikovaným přístupem - komunisté ve sněmovně to ovládají obzvlášť dobře - jen vyplouvá na povrch malost pseudopolitických debat v Parlamentu.

Nejde přece o to, jak ocenit Havla! Jde o to, nakolik si ty rozhodující ženy a mužové cení vlastní země a jejích symbolů.

Jestliže si komunistický poslanec Mlčák tak nějak stěžuje, že z jeho pohledu i z pohledu (prý) občanů je návrh na výši prezidentské renty nadstandardní (a pan Mlčák to věru vztahuje jen na Václava Havla) pak se mu výjimečně podařilo trefit hřebík do hlavičky. Komunistický poslanec, vychován nejspíš v přesvědčení, že všichni jsou si rovni (a komunisté ještě trochu rovnější), pokládá prezidenta státu za někoho sobě rovného. Tak to není. Hlavou státu není ani každý poslanec Mlčák, ani nikdo z dalších občanů tohoto státu. Hlavou státu je jen jeden člověk v dané chvíli..

Budhou například (chceme-li) je neustále každý z nás. Stojí to jen trochu duševní a duchovní námahy se k tomu náhledu propracovat. Prezidentem České republiky se člověk stává vskutku hodně jiným mechanismem. Bývalý prezident zůstane i po odchodu z funkce významnou osobností, domácí i zahraniční politiky.

To, že se při současné debatě o rentě operuje s tím, že dnešní bývalý prezident je movitý člověk a chod a provoz jeho po-prezidentského úřadování je hrazen z příspěvků sponzorů, a přehlížení skutečnosti, že mu stát zatím nebyl schopen poskytnout přiměřeně důstojné zabezpečení, působí (hlavně navenek, za hranicemi republiky) hodně přízemně. Jistě, o míru autority se každá bývalá hlava státu musí postarat více sama, než v dobách, kdy za ní stál celý majestát prezidentského úřadu. Ale neznamená to, že by po odchodu do prezidentské penze to všechno, co z výkonem té ne-funkce souvisí, měla většinově hradit z dobrovolných darů. V tomhle světě, ve kterém žijeme, se na hierarchické postavení zvykově (tradičně) dbá. Podle uspořádání oné hierarchie se dá odečíst, jak vypadá společnost, která jí vytvořila. Ta česká je hodně podivuhodná, hodně zaměřená na momentální jakýsi úspěch, hodně odkloněná od nějakých, řekněme, tradičních hodnot.

Jistě, že celá ta směšnotrapná diskuse o prezidentské rentě, její protahování, argumenty, které v ní zaznívají, prostě celá ta fraška - má hodně co do činění s tím, co se v téhle zemi zadrhlo. Před nějakým časem se tomu říkalo "vyrovnání s komunistickou minulostí". Dnes už se to neříká.

V konkrétních případech se sice tohle vyrovnávání odehrává v tisících zoufalých pokusů jednotlivých a jednotlivě komunismem poškozených lidí o nějakou satisfakci. A to často marně.

Ale viditelně - třeba na úrovni politické scény - se tohle vyrovnávání odehrává paradoxně ve formě více či méně přiznávané spolupráce s komunisty všeho druhu a všeho partajního zařazení. Jinými slovy: žijeme s komunismem, tak podle toho vypadá i úroveň a stav jednání o prezidentském důchodu.