Prezident Sarkozy a rozdělená Francie

Ještě na podzim, dokud veřejně nevyhlásil svůj úmysl ucházet se o prezidentský úřad, to vypadalo, že jeho soupeřka Segolene Royalová je v trvalé ofenzívě, které bude těžké odolat. Ale od ledna, kdy sjezd vládního Svazu pro lidové hnutí, bez zaváhání označil Nicolase Sarkozyho za svého kandidáta, zůstal jejich muž až na vzácné výjimky jasně v čele průzkumů a toto postavení si udržel až do finále.

Neotřesená pozice je v předvolební kampani velkou výhodou, nutí konkurenci manévrovat, pokoušet se hledat zranitelná místa, nastolovat nová témata. Protože se ale Segolene Royalové rozhodující průnik nepodařil, na váhající voliče nakonec působila neurčitým dojmem. Sarkozymu se v obou kolech navíc na pravici podařilo přetahovat voliče Jeana-Marie Le Pena, tedy krajní pravici. Byla to chůze na ne na ostří nože, ale přímo na hraně žiletky.

Sarkozy ji vysvětloval srozumitelně: "Nestojím o Le Pena, ale o jeho voliče." Receptem bylo najít v projevech na téma přistěhovalectví, bezpečnosti a kriminality snesitelnou hranici. Protože k Jacquesovi Chirakovi je možno mít tisíc a jednu oprávněnou výhradu, ale jedno mu upřít nelze - s krajní pravicí se nepaktoval ani ve chvíli, kdy by na tom mohl vydělat potřebné hlasy.

Sarkozy s extremisty také spojenectví neuzavřel. Dokázal ale, že Le Pen ze svých dřívějších patnácti a více procent klesl na deset, připravil ho tedy o třetinu jeho voličů. A protože se hlasy stoupenců kandidáta středu Raymonda Bayroua rozdělily stejnou měrou nalevo i napravo, máme tu najednou před sebou pravicovou většinu, která se za dob Francoise Mitterranda dokázala dát dohromady jen výjimečně právě proto, že ji mistr politické taktiky dokázal obratně rozdělovat.

Signály o složení první Sarkozyho vlády ohlašují lehkou korekci dosavadního kursu. V jeho týmu se mají objevit představitelé umírněné politiky, snad i zástupci Bayrouových centristů nebo dokonce kdosi původem z tábora socialistů. Co je na těchto pověstech pravdy, se dozvíme, až se vítěz prezidentských voleb vrátí ze svého několikadenního odpočinku na Maltě. Ale rozšíření politického záběru by napovědělo, že Nicolas Sarkozy chce svou většinu kvůli červnovým volbám do Národního shromáždění konsolidovat a případně ještě rozšířit.

Nashromážděný politický kapitál bude nový francouzský prezident v příští době potřebovat. Zaprvé, aby svůj mandát mohl opřít o většinu v Národním shromáždění, a zadruhé, aby se mohl pokusit prosadit ty reformy, které se jeho předchůdci prosadit neodvážili, nebo jejich prosazování tváří v tvář masovým protestům vzdali.

Dříve nebo později Nicolas Sarkozy bude muset ukázat, k čemu hodlá získanou moc využít a zda zná cestu, jak oblomit odpor k reformám. Jejich protivníci jsou početní a dobře zorganizovaní. Sektor veřejných a státních služeb ve Francii zahrnuje až čtvrtinu pracovních sil a tito zaměstnanci si jsou velmi dobře vědomi svých výhod a neváhají je důsledně bránit. Stačí vzpomenout na vášnivé debaty kolem zdánlivě srozumitelného požadavku, aby zaměstnanci veřejného a státního sektoru neměli rozdílný limit odchodu do důchodu.

Tady někde je hranice rozdělující Francii. Nicolase Sarkozyho podle průzkumů podporovalo až 75 procent zaměstnanců v soukromém sektoru a u jeho konkurentky Segolene Royalové to zase byli pracující ve veřejném sektoru. Proto se dnes dá mluvit o francouzském paradoxu. V prezidentských volbách se ukázalo, že se země sice posunula doprava, ale její politické spektrum jako celek je posazeno ve srovnání s Evropou doleva. Vždyť nominálně pravicový prezident Jacques Chirac se ani nepokusil o reformy, které byť s obtížemi v Německu prosadil sociálně demokratický kancléř Gerhard Schröder. O to bude mít Nicolas Sarkozy v příštích týdnech a měsících těžší.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .