Prezident republiky versus "lid"

Prezident však svůj postoj zdůvodnil. Zdráhá se přitakat zákonu, který schválila v nezcela zaplněné Sněmovně málo přesvědčivá většina. Dále: tímto zákonem by státní moc reglementovala meziosobní vztahy, což jí nepřísluší; jedinou výjimkou je v tomto směru rodina, kvůli dětem. A do třetice: jednotlivé paragrafy zákona nepřípustně kopírují uspořádání obvyklé pro tradiční a odvěkou instituci manželství a rodiny. - Potud Václav Klaus. To ale nejsou předsudky, nýbrž argumenty. Premiérovo označení je ranou pod pás.

Debaty o registrovaném partnerství se u nás vedou už několik let. Vždycky v prvním pololetí. Pak utichnou a napřesrok znovu. A pokaždé stejně. Nejsou to debaty ve smyslu dialogu, ale konfrontace stanovisek. Pokaždé stejných. Nikdy nejde o jejich revizi, o společnou starost, společné hledání a uvažování. Je to spor, kdy obě strany používají stejných slov, ale rozumějí jim nestejně. Řekl bych, že se tu střetávají dva základní postoje. Pro stručnost je označím jako konzervatismus a liberalismus. Ten první má zřetel ke konstantám lidské existence, ten druhý zdůrazňuje volnost v nakládání s danostmi života.

Pokud jde o uspořádání ekonomiky a snad i fungování státu, je Václav Klaus liberál. Na zmíněný zákon ale zareagoval právě s přihlédnutím k těm konstantám, tedy jako konzervativec. A dokládá to argumenty. Podobně i jeho poradce Petr Mach v HN. Nemohu si pomoci, argumentaci obou vnímám v tomto případě jako racionální. Zatímco druhá strana, ta liberální, kontruje výroky, která mají povahu hesel nebo pasáží z nějakého manifestu. Případně podpásovky (o jakou se pokusil premiér Paroubek).

Jak asi dopadne rozprava o sporném zákoně, rozumí-li se nestejně pojmům jako homosexualita, diskriminace, rodina? Nebo když není jasno, zda a jak jsou intimní mezilidské vztahy významné pro společnost a její přežití a zda je homosexualita abnormitou, anebo variantou normy jako třeba praváctví a leváctví! Těžko se domluvit, vnímáme-li současnou krizi rodiny (té tradiční) jednou jako varovný signál, podruhé jako pouhý fakt, který prostě nastal a nezáleží na tom, co z toho plyne. - Připadá mi to jako spor (dejme tomu) o vodohospodářský zákon, kdy ale nevíme, kolik je na světě vody, jak a kdy se chová a odkud kam teče.

Bylo by užitečné sledovat debatu mezi představiteli obou odpůrčích postojů, pokud by byla poučená, věcná, kultivovaná a motivovaná nikoli snahou převálcovat protivníka, ale vůlí dobírat se dostupné pravdy. To se ale nedaří. Že by "nebyli lidi"? Možná. Také jde o selhání médií. Co nabízejí, se podobá adrenalinovému sportu. Inscenují konfrontace, prý vyvážené, po vzoru nedělních televizních soubojů, ale neskýtají podněty ke kladení otázek, k přemýšlení. Čili - dezorientují.

Ať už kontroverzní zákon projde či neprojde, způsob jeho vnímání je protikladný. Pro jedny je chvályhodnou vymožeností, pro druhé přehozením výhybky neblahým směrem. Tak či onak, jeho příprava je zmetkem. Je to politováníhodný příklad selhání toho, po čem se občas právem volá, tj. celospolečenské diskuse. Pokud bych si chtěl posloužit biblickým výrazem, řekl bych, že jde o důsledek babylónského zmatení jazyků. Prezidentovo veto proto vnímám jako důležitou dopravní značku. Nikoli zákazovou nebo příkazovou, ale jako varující. Václav Klaus udělal tentokrát pouze to, ale přesně to, co udělat mohl a měl.