Prezident míří na Slovensko

Je zajímavé, že paradoxně první cesta Václava Havla při jeho úplně prvním zvolení prezidentem Československa na konci roku 1989 nevedla na Slovensko, ale do Německa, kde chtěl dát najevo novou situaci nově demokratického státu. Jeho opatrná omluva za odsun sudetských Němců vzbudila bouři nevole. Ovšem samotný fakt, že nově zvolený prezident se okamžitě neodebral se zásadním politickým projevem na Slovensko, vzbudilo neméně tolik nevole, a to nejen mezi rodícími se slovenskými nacionalisty, ale i mezi příznivci společného státu. Od této chvíle se datuje vzájemná česko-slovenská nevraživost, která nakonec vyvrcholila rozchodem.

Ve funkci už českého prezidenta Václav Havel podobnou chybu neudělal, ale už nebylo co zachraňovat, společný stát se rozpadl. Bylo spíše nutné řešit tisíc a jeden problém soužití obou států a především zmírnění následků pro občany, zejména pro ty, kteří rozpad státu nechtěli a nezavinili. Týkalo se to například Čechů a Slováků, žijících ve druhé části republiky, kteří se přes noc stali ve vlastní zemi cizinci. Bylo také nutné naplnit slib obou tehdejších premiérů národních vlád, Mečiara a Klause, že řadový občan rozdělení státu prakticky nepocítí.

V této oblasti se toho mnoho neudělalo. Občan velmi záhy začal některé věci tvrdě pociťovat. Slovenští občané v České republice a čeští na Slovensku byli postaveni před dilema. Zříci se svého občanství a absolvovat cestu do druhé země, nebo legalizovat svůj cizinecký statut?

Dvojí občanství nebylo připuštěno a zřejmě jen díky neúnavnému aktivismu bývalého disidenta Petra Uhla bylo nakonec v obou zemích po dlouhé době uzákoněno. Na hranicích mezi oběma zeměmi záhy vyrostly hraniční závory a začaly se tvořit fronty kamiónů i osobních aut. Velmi brzy vzala za své měnová unie a nově vzniklé měny se od sebe začaly vzdalovat. Společně s bankovními poplatky se výměna peněz začala, zejména občanům Slovenska, jehož měna byla slabší, prodražovat. Slibované nadstandardní vztahy léta uvázly na mrtvém bodě.

V tom je určitě dluh českých a slovenských politiků, včetně tehdejšího prezidenta Havla a premiéra Klause. A byl to právě současný český prezident Václav Klaus, který přispěl k rozdělení státu, soudí se často poněkud zjednodušeně. Není to úplně korektní formulace, jeho odpovědnost premiéra České republiky spočívá spíše v dluhu slibovaným nadstandardních vztahů, i když to paradoxně byli především experti jeho vlády, který připravili celý balík bilaterálních smluv, upravujících vztahy mezi oběma státy, včetně smluv o měnové a celní unii.

Pravda je, že samotný Václav Klaus jako místopředseda federální vlády a ministr financí do roku 1992 si rozdělení státu nepřál a před rozhodujícími volbami v témže roce udělal ze všech českých politiků nejvíce pro propagaci společného státu. Podnikl nejvíce cest na Slovensko, organizoval slovenskou část své ODS, která ovšem pak paradoxně ubrala hlasy profederální ODÚ, bývalé VPN. Po vyhlášení Deklarace nezávislosti a prvních krocích na cestě k samostatnosti Slovenska, včetně přijetí nové Ústavy, již Ústavy samostatného státu, nebylo jiné cesty, než rozdělení připravit i z české strany. Žádný český politik by asi nejednal jinak.

Nyní Václav Klaus přijede na Slovensko jako nový český prezident, který slibuje dobré vztahy se sousedy a nejen zdvořilostní slůvka. Bude se mluvit o vzájemných vztazích a obchodu. Prezident Klaus by snad také mohl oprášit někdejší sliby reprezentací obou zemí o nadstandardních vztazích. Nejde ani tak o samotné vztahy dvou států a jejích vlád, které jsou zcela samostatné, ale spíše o jejich občany, jak bylo naznačeno. Obě země ostatně směřují do Evropské unie a v ní, jak známo, hranice států ztrácejí svůj význam. Může se tak naplnit další slib z dob dělení státu: Rozcházíme se, abychom se znovu sešli v Evropské unii. Přispět k tomu velmi může i prezident Klaus, byť označovaný za euroskeptika.