Prezident Jacques Chirac končí

Je proto udivující, že politik tak nadaný a s tolika zkušenostmi odchází z vrcholu a neprovázejí ho salvy díků. Protože svůj talent a schopnosti dokázal sice proměnit ve velkou politickou kariéru, ale už ne ve velké politické dílo.

Které jsou hlavní Chirakovy hříchy či selhání? Na mezinárodní scéně hlavně ty, jejichž příčina vězela v neúspěšné domácí politice. Ještě živým příkladem je prohrané referendum o evropské ústavní smlouvě. Francouzský prezident tehdy padl do léčky nastražené v Londýně. Ještě v době, kdy osud reformního unijního dokumentu nebyl jistý, britský premiér Tony Blair vyhlásil, že ho doma předloží voličům ke schválení v lidovém hlasování. Méně nahlas dodal, že tak učiní, až si své odbudou jiné evropské země.

Jacques Chirac měl dojem, že nemůže zůstat za Brity pozadu a přislíbil svým voličům lidové hlasování rovněž. Nepočítal s rozkolem mezi opozičními socialisty a hlavně nepředvídal, že ke slovu přijde stará zkušenost, že v referendu voliči často odpovídají na jinou otázku, než která jim je položena. Spousta Francouzů tak svými hlasy proti evropské ústavní smlouvě potrestala svého prezidenta za neúspěchy v domácí politice.

Dva roky stará záležitost by se dala přejít, kdyby nebyla jen jedním z článků v řadě ukazující největší slabinu Chiraka jako politika. Výbornému taktikovi často scházel strategický odhad. Tento nedostatek se naplno projevil v roce 1997, kdy doma čelil sociálním bouřím vyvolaným reformními pokusy.

Nápad vyvolat předčasné volby se zdál prozíravý. Kdyby prezident volby vyhrál, třebas s menší většinou než dříve, měl by jasný mandát v reformách pokračovat. Chirac ale nedokázal propustit Alaina Juppého, svého premiéra a důvěrníka - velmi schopného, ale zároveň jako ztělesnění nepohodlných reforem velmi neoblíbeného. Výsledek vstoupil do učebnic politologie jako příklad, jak politik vybavený silnými pravomocemi francouzského prezidenta je dokáže použít ve svůj neprospěch. Po napoleonsku řečeno, Jacques Chirac, který měl jako vojevůdce možnost vybrat si místo a čas bitvy, si vybral tak, že prohrál.

Nejsou dva příkladné neúspěchy až příliš na jednu politickou kariéru? Nejsou, protože by bylo možno dodat ještě další, z posledních dvou let hlavně rezignaci na jakoukoli významnější akci v čase, kdy by si mohl říci, že na konci kariéry už není třeba ohlížet se tolik na průzkumy veřejného mínění, ale tak jako jiní politici v tomto postavení na to, jak bude vypadat těch několik řádek v učebnicích dějepisu.

Jsou vedle Chirakových politických hříchů nějaké činy či vlastnosti, které by je vyrovnávaly či alespoň korigovaly? Nepochybně. Doma je politické plus jasné: Nikdy neuzavřel spojenectví s krajní pravicí, přestože by mu mohlo přinést volební zisky. Kladné body najdeme překvapivě i v zahraniční politice. Dost lidí si pamatuje, jaký rozruch ve světě vyvolalo, když Jacques Chirac v létě po svém zvolení prezidentem nařídil obnovit zkoušky jaderných zbraní. Ale už málokdo si vzpomene, že jen co vstoupil do Elysejského paláce, nařídil francouzským vojákům v Bosně, ať neváhají silou odpovědět na útoky či hrozby jednotek podléhajících srbským extremistům. Zásluha za konec mezinárodního alibismu na Balkáně proto nepatří zdaleka jen tehdejšímu americkému prezidentovi Billovi Clintonovi a jeho ministryni zahraničí Madeleine Albrightové.

Nejparadoxnější je Chirakova irácká bilance. Nepochopil, že svým vetem prezidenta Bushe nezastaví, ale jako politik s mnoha kontakty a zkušenostmi z Blízkého východu uměl odhadnout, do jakého bahna chystané tažení proti Saddámovi Husajnovi asi zabředne. Snad právě tady je nejlépe vidět síla i slabost právě odcházejícího francouzského prezidenta. Jacques Chirac měl často dost talentu a schopností, aby odhadl, jak se události mohou vyvíjet, ale neměl dost talentu a schopností, aby je dokázal ovlivnit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .