Prestiž policie klesá

Těžko ale říct, jestli je ta jeho informace nějak zvlášť potěšující. Podle policejních statistik, k nimž dlužno dodat je nutné přistupovat se stejnou obezřelostí jako ke všem dalším statistikám, je prý růst kriminality za pomyslným vrcholem a situace se oproti minulým letům mírně zlepšila. V tomto okamžiku je třeba připomenout, že v minulých letech se také několikrát změnila metodika statistického zaznamenávání trestné činnosti, takže ten celkový obraz se nejspíš nemůže odečítat pouze z policejních záznamů, jako spíše z pocitů, které má veřejnost v souvislosti s činností policie.

A ty už nejsou ani příliš příznivé, ani příliš optimistické. Právě naopak. Důvěra v policii poklesla. Podle agentury STEM jí v roce 2002 důvěřovala 63 procenta občanů. Loni to číslo pokleslo na procent 38.

Tenhle pád důvěry má jistě více příčin. Jedna z nich je ale hodně viditelná. Jestli v policejních statistikách něco stouplo, pak záznamy o trestné činnosti samotných policistů. V novodobé české historii byl pro policii loňský rok smutně rekordní, neboť státní zástupci nechali stíhat 513 mužů zákona. Pro srovnání, rok předtím to bylo 444 stíhaných policistů, v roce 2001 - 468, v roce 2000 - 389, jinými slovy, růst kriminality policistů nabyl dalších rozměrů. Nejčastějším proviněním bylo mezi stíhanými policisty zneužívání pravomoci veřejného činitele. Pod tímto širokým pojmem se skrývají rozličné formy trestné činnosti, které už znějí hodně konkrétně. Korupce, falšování dokumentů, obchod s drogami, vydírání lidí při výkonu služby.

Policisté byli ovšem v průběhu roku přistiženi i při násilnostech, při trestných činech s rasovým podtextem nebo při vloupání do banky.

Podle policejního prezidenta Koláře se prý média více soustředí na to, že roste počet obviněných policistů, ve skutečnosti však podle něj je počet odsouzených policistů mnohem nižší, než kolik jich je stíhaných.

Jistě, tak to chodí i u běžných občanů. To není přijatelný argument. A navíc je nutné vzít v potaz i to, že státní zástupci mají často problém s tím, jak policisty žalovat a dostat k soudu, když řada z nich se tomuto jinak běžnému procesu vyhne kázeňskými tresty.

Z tohoto úhlu pohledu pak statistické výčty o kriminalitě vypadají trochu jinak, řekl bych.

Mírný pokles růstu kriminality nevypovídá až tolik o dobré práci policie, jako spíše o tom, že pomyslný "trh zločinnosti" je v České republice zhruba nasycen. Česky a natvrdo řečeno, víc už se toho prostě nakrást nedá.

Kradení uvádím proto, neboť podle statistik tvoří majetková a hospodářská kriminalita téměř 80 procent všech trestných činů, kterých loni bylo na 350 tisíc. Jestli mě rozum neklame, je to nějakých téměř 1000 trestných činů denně.

To není málo. A připočte-li člověk k tomu to opačné znaménko, tedy okolnost, že stále více policistů je obviněno z páchání trestné činnosti, začínáme asi nacházet vysvětlení pro pokles důvěry v policii samotnou.

Navíc policie v loňském roce negativně zabodovala v mediálně hodně rozmáznutých kauzách. Největší z nich byl případ vraždících manželů Stodolových, na jejichž případu se zviditelnily mezery v metodice práce policie při vyšetřování takto závažných skutků.

Ani jeden z takzvaných "velkých policejních propadáků" loňského roku však nevedl k významnějším personálním změnám. Jinými slovy, Damoklův meč se nad policejním prezidentem jen neustále vznáší.

I to může přispívat k setrvalému poklesu důvěry v policii. A ještě nakonec.

Nepatří to sice do statistik loňského roku, nicméně námět pro policejní práci v oblasti budování dobrého svého obrazu u veřejnosti to je. Jestli budou média něco hodně pečlivě sledovat, pak je to důsledné vyšetření případů napadení svých kolegů. To zatím nejnovější, při kterém se terčem brutálního násilí stal šéfredaktor týdeníku Respekt Tomáš Němeček, je k tomu výbornou příležitostí. Jedna z vyšetřovacích verzí se totiž zabývá možností, že k napadení došlo kvůli důsledné novinářské praxi Respektu, pátrajícího po korupci a prorůstání organizovaného zločinu s policejními strukturami.