Přemítání po sjezdu KDU-ČSL

Každou politickou stranu lze snáze popsat podle viditelných projevů. To jsou např. výroky čelných představitelů, meziosobní vztahy uvnitř vedení, konflikty, skandály, její - opět očividné - vztahy k jiným stranám atd. Tedy to, co je přístupné letmému pohledu na denním světle. Je to bohatý materiál, z něhož dovede obratný novinář naaranžovat poutavé sdělení; bulvární média si s tím vystačí napořád. Nazval bych to čeřením na hladině. Kromě něho existují i hlubinné proudy.

Mezi ty viditelné jevy řadím i psané programy. To jsou takové výkladní skříně, kde strany předvádějí veřejnosti, co pokládají za vhodné. Mnohé důležité věci tam nevystavují. - A co třeba volba předsedy? To je jiná. V té se projeví hlubinná tíhnutí víc, i když způsobem, který není na pohled zřejmý.

Všechny naše strany jsou dosud neustálená, nehotová společenství. Všechny stojí před otázkou, kterou lze formulovat velmi jednoduše: "Čím vlastně chce ta která strana být?" (Případně "co je vlastně zač"). - Říkám-li, že strany před ní stojí, neznamená to nutně, že na ni nacházejí odpověď. Ta otázka je však tlačí. Hledání vlastní tváře je důležitým tématem pro ČSSD stejně jako pro ODS, US, a nevylučuji, že ani ta KSČM není v tomto ohledu tak zcela z obliga.

Také KDU-ČSL hledá svou tvář. Slovo "tvář" je v této souvislosti ošidné, může znamenat pouhou "image", úkol pro vizážisty. Ne, tato strana hledá sebe samu, svou podstatu, nebo - chcete-li - svou identitu. Výslovně se hlásí ke křesťanství, přitom působí v prostředí, které je mu odcizené jako jedno z mála v Evropě. - Je to naše jediná konzervativní strana. Ty ostatní, co to o sobě občas tvrdí, nikdy neřekly, co chtějí konzervovat; nemají totiž co, jejich konzervatismus je deklarativní. Nemá se oč opřít. Nemáme u nás zámožné měšťanstvo, ani sebevědomý selský či živnostnický stav, to vše bylo dávno rozbito. A v tom je bída naší pravice.

U KDU-ČSL však jde o konzervatismus specifické, a přitom nepříliš početné sociální skupiny. Tou je moravský a jen zčásti český venkov, přesněji ty oblasti, která si uchovaly smysl pro hodnoty tradiční společnosti. Toto zázemí strany se zmenšuje. Přitom konzervativní postoj má ve spektru hodnot nezastupitelné místo, protože mu jde - stručně řečeno - o konstanty.

KDU-ČSL stojí tedy před úkolem, jak obstát v měnící se, ba dokonce v tápající společnosti; na koho se obracet; čím ho oslovit. A co všechno u sebe změnit, aby přitom zůstala sama sebou. Jak promlouvat k vlastnímu voličstvu, aby se o ně mohla opřít, ale aby se nestalo zátěží, která ji nakonec stáhne ke dnu. - Přitom stejně jako ty druhé trpí i ona nedostatkem, který vyjadřuje otřepané rčení "nejsou lidi". To je ostatně handicap naší společnosti vůbec.

Neměl bych se vyhnout otázce, zda z nedávného sjezdu vzešla směrnice, která by naznačila, zda a jak bude KDU-ČSL čelit problémům, před nimiž stojí. Řekl bych, že nikoli. Že zvolením Miroslava Kalouska si lidovci nepomohli. Bylo to vítězství obratné rétoriky. Všimněme si sloganu nového předsedy: KDU-ČSL bude strana nesocialistická, konzervativní, křesťanská, hledící si venkova. Snad jen slovo "nesocialistická" je jakžtakž srozumitelné. U všech ostatních je třeba pátrat, co tím nový šéf strany vlastně myslel. Domnívám se, že kromě rétoriky, znějící příjemně lidoveckým uším, zvítězila na sjezdu setrvačnost.