Premiéra českého premiéra ve Štrasburku

Proč nebyl očekáván s nadšením a proč vůči němu převažovala nedůvěra? Protože pro několik stovek poslanců Evropského parlamentu Mirek Topolánek byl a je stále ještě je zástupcem země, jejíž pověst v Evropské unii neurčuje jako v minulém desetiletí Václav Havel, ale jeho nástupce na Pražském hradě Václav Klaus. České politiky tak často předchází reputace euroskeptiků a nic na tom nezmění horlivé ujišťování nynějšího českého prezidenta, že jeho názory nejsou euroskeptické, ale eurorealistické. I v jeho případě se ukazuje, že v reálném světě se častěji prosazují představy, které o nás mají ti ostatní, než přesvědčení, které o sobě chceme mít my sami.

Nutno navíc přiznat, že i Mirek Topolánek sám při budování euroskeptické pověsti přiložil vlastní ruku k dílu. Nad tím se není třeba příliš pohoršovat, pokud připustíme, že ne každý politik dokáže předvídat, co jej čeká, až vymění místo na lavici opozice za úřad s vládní odpovědností. I český premiér si na vlastní kůži prodělal zkušenost, že špatné je dělat chyby a že ještě horší je nedokázat se z nich poučit. Proto je tak citelný rozdíl mezi tím, co předseda české vlády hlásal před ještě třebas dvěmi lety a dneškem.

Vysvětlení je třeba hledat ve zjištění, co Evropská unie nabízí především představitelům menších a středních států. Na jedné straně jim nabízí příležitost uplatnit silnější hlas, než by si mohli dovolit v případě, že by se ve vztazích mezi zeměmi uplatňovaly pouze mocenské poměry založené na velikosti, hospodářské výkonnosti, počtu obyvatel a vojenské síle. Možnost uplatnit tuto o něco větší váhu by však měla být vyvažována schopností obětovat něco ve prospěch celku. Těch, kdo se zeptají, zda tato oběť není příliš velká, je třeba se zeptat, jaké by byly náklady sólojízdy.

Zmíněné předpoklady a východiska jsou pro matadory evropské politiky dávno zažitým slabikářem, ale zástupci zemí, které vstoupily do Evropské unie před necelými pěti lety, si je teprve osvojují. Po přiložení tohoto metru vychází český premiér ze středeční štrasburské zkoušky s chvalitebnou, což nutno považovat za úspěch, protože vzhledem k nepříznivým okolnostem si na víc mohl stěží troufat. V jeho prospěch mluvilo především úsilí, které předvedl, ještě než se vypravil do Evropského parlamentu.

Tady se ukázalo, že na obě krize - konflikt v pásmu Gazy a rusko ukrajinský spor o zemní plyn - nezastihly Prahu zcela nepřipravenou. Není tolik důležité, že česká diplomacie s premiérem a ministrem zahraničí v čele nedokázala ani jednu z krizí vyřešit, protože to by v tak krátkém čase nesvedly ani větší země. Podstatnější byla rychlá reakce, protože sebemenší otálení by bylo vykládáno jako chyba nebo dokonce selhání. Paradoxně tak obě krize svým způsobem Praze pomohly, protože bez nich by ve středu nevyslovená pochybovačná otázka "tak co nám ten chlapík předvede" zněla ve Štrasburku mnohem silněji.

Onen chlapík z Prahy se držel, seč mu síly stačily, a nutno přiznat, že opět osvědčil, že se mu lépe daří ve vyostřených situacích než v běžném provozu. Český premiér musel tušit a také se to při intervencích europoslanců potvrdilo, že mnozí z nich již nyní myslí na to, zda a jak v letošním červnu obhájí ve volbách svůj mandát. Mnohem méně Mirek Topolánek odhadl, nakolik v tak velkém a různorodém plénu má smysl zkoušet ironické i sebeironické žerty, když se k posluchačům dostávají až v překladu a s několikavteřinovým zpožděním a tedy bez osobního akcentu.

Velká ústní zkouška českého premiéra nebyla propadákem, ve který možná leckdo doufal. Ale odpovědím na těžší otázky, které Mirek Topolánek ještě ve středu dokázal obratně obejít, se nakonec nelze vyhnout. Ta nejpodstatnější zní, zda Česká republika schválí Lisabonskou smlouvu, kterou už takřka všechny členské země Evropské unie ratifikovaly. I ve Štrasburku zaznělo, že předseda vlády, který ji s ostatními vyjednal a podepsal, by ji také měl doma obhájit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .