Premiér jako předmět

Právě to jsou dva důvody, proč Fischerův truc nelze jen tak odmítnout jako zcela zbytečný. Kromě toho, že se otevřeně a prakticky potvrdilo, co si všichni o chystané vládě myslí, ukázalo se také, že loutkoherectví úřednických vlád by v politice mělo mít určité vkusné meze, jinak ztrácí na přechodné, vynucené užitečnosti. Odpovědnost za dění ve vládě, která přímo či nepřímo ovlivní život většiny občanů, nakonec ponese premiér, to on dává své jméno v sázku, a tak je namístě nechat mu alespoň v některých důležitých věcech jinou než moderátorskou roli.

Rychlost a razance válce, jenž přes Fischerovy oponentní návrhy přejel, svědčí o tom, že míra takové premiérské odpovědnosti se má z vůle zúčastněných stran blížit nule. A tedy, že pan premiér Fischer bezhlavě vstoupil do podniku, v němž, bude-li chtít zůstat, se bude muset smířit s tím, že nikdy nebude de facto podmětem dění, tedy někým, kdo události usměrňuje a v jistém smyslu i ovládá, nýbrž že se mění v prostý předmět politické manipulace.

Pokračovat v takovém dobrodružství jistě vyžaduje velkou dávku morálního sebeobětování ve prospěch celku, který díky tomuto hrdinnému činu bude moci pohodlně a klidně doplachtit k předčasným volbám. Opravdu komu čest, tomu čest. Jenže ono se lze dívat i z druhé strany: strpět ponižující veřejné zpředmětňování, a to často v přímém přenosu, to vyžaduje i podivně masochistický vztah premiéra k sobě samému. Jistou ztrátu hrdosti.

Ne - nebylo to zbytečně a prázdné gesto, věru nebylo...