Překvapivá výtka Tchaj-wanu

Ještě zvláštněji působilo veřejné pokárání Tchaj-wanu z úst amerického prezidenta George Bushe. Jenže zvláštně působí pouze na první pohled a za poněkud zjednodušeného předpokladu, že otázka Tchaj-wanu by měla Spojené státy a pevninskou komunistickou Čínu vždycky rozdělovat a nikdy ani v nejmenším spojovat. Od roku 1949 není Tchaj-wan, nebo chcete-li ostrovní Čína, pro kontinentální Čínu ničím jiným než odtrženeckou provincií. Pro Spojené státy je ale ostrov stále strategicky důležitým partnerem, i když na úrovni oficiálních americko-čínských vztahů dostala přednost Čína pevninská, a to už v roce 1979.

Na začátku třetího tisíciletí se ale americko-čínské vztahy vcelku pochopitelně nacházejí v jiné poloze, než v jaké byly před více než půlstoletím nebo o dalších 30 let později. Toto jednoduché konstatování z velké části vysvětluje, jak je možné, že americký prezident, nota bene u příležitosti návštěvy čínského premiéra ve Spojených státech, veřejně varuje Tchaj-wan, aby nepodnikal kroky, které by mohly vyústit v rozbití složitě udržované rovnováhy v trojúhelníku vztahů Spojené státy-Čína-Tchaj-wan.

Tuto rovnováhu v očích Číny, a do značné míry také Spojených států, narušují plány Tchaj-wanu na vypsání referenda. V něm budou obyvatelé ostrova v březnu příštího roku dotázáni, zda žádají, aby Čína odstranila rakety mířící na Tchaj-wan. Problém není v tom, že odpověď na takto položenou otázkou, je dopředu zcela jasná. Problém je v tom, že Čína si referendum vykládá jako krok směrem k definitivní nezávislosti ostrova. Připomeňme, že Tchaj-wan je fakticky nezávislou zemí. Oficiálnímu uznání se nicméně těší pouze od necelých tří desítek zemí světa.

Pochopení, které americký prezident vyjádřil pro výhrady pevninské Číny, by ale nemělo být přeceňováno. Minimálně proto, že jeho výtce na adresu Tchaj-wanu předcházelo obecně formulované varování před snahami o změny statutu quo platné také pro komunistickou Čínu. Kromě toho se Spojené státy nechystají radikálně přehodnotit postoj ke strategicky důležitému spojenci, kterým pro ně Tchaj-wan bezesporu je. Omezení vojenských a hospodářských kontaktů s Tchaj-wanem, pro který jsou Spojené státy v obou směrech nejdůležitějším partnerem, a které by si pevninská Čína velmi přála, není na pořadu dne.

Bush jednoduše Tchaj-wanu vzkázal, aby přestal Čínu provokovat. A abychom byli přesnější: vzkázal to především tchajwanskému prezidentovi Čen Šuej-pienovi. Ten má totiž na březnovém referendu zjevně osobní zájem. Všelidové hlasování, konané ve stejný den jako prezidentské volby, by mu mohlo pomoci obhájit nejvyšší úřad. Tato skutečnost vrhá poněkud jiné světlo na dojemně působící obraz malého ostrovního státu, shodně hluboce nepochopeného dvěma velmocemi, jejichž protichůdné zájmy jsou paradoxně největší zárukou samostatné existence Tchaj-wanu.

Dá se samozřejmě a zcela legitimně namítat, že Bush vyšel až příliš vstříc komunistické pevninské Číně na úkor demokratické Číny ostrovní. Dá se spekulovat o tom, jak velkou roli v tom hrály ohledy na vstřícnost Pekingu k zájmům americké zahraniční politiky, zejména pokud jde o řešení krize kolem severokorejského jaderného programu nebo ohledy na řešení sporných otázek ekonomického rázu. Jisté je, že americký prezident se ve svém rozhodování řídil pragmatickou úvahou. V takové úvaze musí zájmy světové velmoci číslo jedna logicky převážit nad osobními zájmy prezidenta malého ostrovního státu.