Přehled roku 2007

Zkraje ledna jmenoval prezident Václav Klaus druhou, koaliční vládu Mirka Topolánka, kterou - vzhledem k patové situaci v Poslanecké sněmovně - pomohli usadit u vlády dva nehlasující poslanci sociálních demokratů, pánové Melčák a Pohanka. Tzv. "křehká koalice", s převahou - teoreticky - jediného hlasu, se tedy stává jedním z evergreenů domácí politické scény. Na jednu stranu to cosi vypovídá o skutečném rozložení politické přízně voličů, na straně druhé to v konečném výsledku bezpečně zabraňuje jakékoli vládě provádět voličům slíbenou politiku a vymlouvat se - asi tak deset let posledních let - na slabou pozici vlády v Poslanecké sněmovně. V novoročním projevu pár dní před jmenováním vlády přirovnal prezident Klaus situaci k zemi ke studené občanské válce - vznik nové vlády frontové pozice v této zákopové válce jen utvrdil.

V průběhu roku se pak vládě, i s její křehkou převahou, podařilo prosadit některé významné zákony, především tzv. "zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů". Tento zákon, schválený sněmovnou 21. srpna, obsahuje změny v daňové, zdravotnické a sociální sféře, jejichž cílem by mělo být zastavení neustále stoupajícího zadlužování státu. Zákon je - podle stranické příslušnosti, případně podle příslušné odbornosti - střídavě označován buď za "reformu" nebo za "paskvil". Veřejnost si může vybrat, která z variant je ta pravá.

Dodejme, že Senát schválil tento zákon 19. září, a to za poněkud nestandardních okolností, neboť si většinou odhlasoval, že zákon projednávat nebude a postoupí jej prezidentovi. Tento postup byl jednou z okolností, které jsou obsahem stížnosti na tento zákon i na způsob jeho schvalování, kterou k Ústavnímu soudu podali představitelé ČSSD. Praktický dopad "reformních" kroků začne působit po 1. lednu 2008, kdy zákon vstoupí v platnost, doprovázen navíc generelním růstem cen prakticky všeho: energiemi počínaje, přes služby a podobné věci až po platby za zdravotnické služby a úkony plus ceny potravin...

Vyslovení důvěry nově jmenované vládě předcházela, jak již možná mnozí z nás zapomněli, významná mediální akce: 11. ledna 2007 si bezpečnostní složky zopakovaly (v poněkud menším měřítku, ale přesto dost dramaticky) demonstraci síly a připravenosti čelit údajné teroristické hrozbě. Na rozdíl od manévrů na podzim roku 2006, kdy důvodem k mocné mobilizaci policejních a dalších složek (shodou okolností nedlouho před tehdy neúspěšným hlasováním o důvěře první Topolánkově vládě) měla být hrozba teroristického útoku na židovské objekty v Praze, tentokrát se hrozba týkala církevních škol v hlavním městě.

Mělo to celé nádech mediální prezentace rozhodnosti a akčnosti nového vedení státu, ovšem celá ta inscenace nesla rovněž všechny znaky laciného populismu. Ministr Ivan Langer i tehdejší policejní prezident Vladislav Husák (na funkci pak rezignoval 23. března) se snažili vzbudit dojem, že zatímco v předchozích letech se policie a tajné služby o nic nestaraly, v současnosti jsou všichni tak bystří a výkonní, jako nikdy v dějinách státu. Přitom ona "hrozba" byl nejspíš nejapný žert některého ze studentů, kterému se nechtělo psát pololetní písemku.

Nekritizuji to, že by policisté a zpravodajci nedělali dobře svou práci. Spíše šlo o diskutabilní snahu politických představitelů (omlouvám se za banální novinářský prefabrikát, ale když oni jsou schopni dělat banality, tak já také) "přihřát si svou polívčičku" na něčem, co je samozřejmé a co by bez nich šlo naprosto stejně, jen by se zbytečně neděsila veřejnost, a to hned tím nejhorším - tedy teroristickým útokem.

Celá záležitost dopadla pro vládu dvojnásobně dobře. Na školy nikdo nezaútočil a koncem ledna vláda získala důvěru Poslanecké sněmovny.

Ještě k tématu bezpečnostních protiteroristických akcí: Když trochu poskočíme v čase, o měsíc později - 14. února - proběhly další, tentokrát poněkud menší policejní manévry na pražském ruzyňském letišti. Ministr vnitra tehdy opět veřejnosti oznámil, že příslušné složky měly k dispozici vážné indicie, že letišti hrozí - opět, jak jinak - teroristický útok. O pár dní později však vyšla najevo poměrně solidní blamáž. Ukázalo se, že ony "vážné indicie", které vedení bezpečnostních složek vyhodnotilo jako "konkrétní a seriózní hrozbu", poskytla policii v jediném telefonátu osoba, prohlašující se za "vědmu", či "jasnovidku".

Kdo chce na paranormální jevy věřit, ať si věří. Kdyby ale vědmy a jasnovidci a podobní nahlížeči do budoucnosti měli skutečně nějak spolehlivěji fungovat, pak by se snad veřejnost, a to na celém světě, mohla cosi dopředu dozvědět například o 11. září 2001 ve Spojených státech, nemuselo dojít ani k bombovým útokům na vlaky v Madridu, ani k útokům na londýnskou hromadnou dopravu - a mohly být dopředu varovány oběti pěti stovek fatálních přírodních katastrof, k nimž na Zemi došlo v roce 2007...

24. ledna rezignovala na svou funkci ministryně kultury Helena Třeštíková (za KDU-ČSL), a to už po pouhých šestnácti dnech v úřadě. Na jednu stranu tím vytvořila domácí rekord v krátkosti působení ve vládě, na straně druhé však přispěla k tomu, aby se veřejnost dozvěděla jisté malé podrobnosti chodu vysokých státních institucí. Oznámila totiž, že důvodem k její rezignaci byl podle ní politický tlak na obsazení míst náměstků. O pár dní později se toto poměrně brizantní prohlášení pomenšilo na jakousi oficiální verzi v tom smyslu, že paní Třeštíková jen nejspíš ne zcela správně interpretovala jemnosti zákulisního jednání o podrobnostech chodu institucí, obsazovaných koaliční vládou. Novým ministrem byl 26. ledna jmenován senátor Václav Jehlička (KDU-ČSL).

Druhý měsíc roku přinesl přehršel afér, aférek, zauzlování předchozích politických skandálů a založil i na skandály další:

Únor začal jedním z mnoha politicko-technicko-etických lapsů premiéra Mirka Topolánka, které se mu během roku 2007 podařilo vyprodukovat. Řeč je o gestu, které v Poslanecké sněmovně učinil druhého února směrem k opozici, když ukázal vztyčený prostředníček ruky obrácené hřbetem k adresátovi. Toto špičkově vulgární mezinárodní gesto se premiér později pro média pokusil interpretovat jako kamarádský vzkaz ministrovi financí Miroslavu Kalouskovi (KDU-ČSL), jehož smysl měl být: "Kalousku, jsi jednička!". Premiérův pokus pozměnit smysl mezinárodní mimojazykové ("nonverbální", pro labužníky) komunikace se příliš nezdařil, a to navzdory tomu, že mandátový a imunitní výbor sněmovny s ním kvůli neslušnému gestu nezahájil ani disciplinární řízení.

Navíc, ve spojení s událostmi, které si premiér přivodil ve svém osobním a rodinném životě (rozchod s manželkou Pavlou, mimomanželské dítě s přítelkyní poslankyní Lucií Talmanovou), tento neuvážený pohyb položil již počátkem roku základy pro velice napjatý vztah mezi premiérem a sdělovacími prostředky, který se v čase jen a jen zhoršoval. Premiér Topolánek totiž média průběžně po celý rok obviňoval z toho, že proti němu cíleně pracují ve snaze ho před veřejností diskreditovat, přičemž své postoje občas proložil i prudkým činem v podobě rázných protinovinářských řečí, či nějakým tím naschválem vůči některému ze sdělovacích prostředků.

Stalo se jediné, co se dalo čekat, i když možná toto vysvětlení nebude premiér chtít ani zaslechnout: je celkem pravděpodobné, že různé páně Topolánkovy nešťastné činy a výroky (o některých ještě bude řeč) přispívaly v průběhu roku k poklesu preferencí jím vedené Občanské demokratické strany.

Několik dní po vzruchu kolem vztyčeného prostředníčku zbavil (7. února) Senát imunity vicepremiéra a šéfa KDU-ČSL Jiřího Čunka. Došlo k tomu v souvislosti s žádostí orgánů činných v trestním řízení, aby bylo možné prošetřit, zda před pěti lety jako vsetínský starosta přijal půlmilionový úplatek. Policie pak Čunka, o dva dny později, skutečně obvinila. Byl tím opět ustaven další pomyslný rekord domácí politické scény, neboť se poprvé stalo, že byl člen vlády obviněn z trestného činu v době, kdy vykonával funkci.

Jak veřejnost mezitím ví, celý případ se táhl po zbytek roku a tvořil prakticky veškerou mediální prezentaci strany KDU-ČSL. Jiří Čunek nakonec odstoupil v polovině listopadu z vládních funkcí. V říjnu došlo ke zveřejnění přinejmenším etického problému, který si pan Čunek dokázal v minulosti vyrobit tím, že pobíral různé sociální dávky v téže době, kdy do peněžních ústavů ukládal miliónové vklady. Přičteme-li k tomu ještě poměrně nedobrý mediální obraz pana Čunka, ke kterému přidaly své i jeho protiromské a v principu rasistické výroky, je možné konstatovat, že málokterému politikovi se podařilo v tak krátké době ze sebe učinit tolik štvanou politickou zvěř...

Nedobré bylo, že pan Čunek okamžitě neodstoupil ze všech svých funkcí už začátkem roku, a to v souvislosti s vyšetřováním úplatkářské kauzy z dob jeho starostování ve Vsetíně. Tehdy mohl svůj čas věnovat precizní a dobře zdokumentované obhajobě vlastní čistoty a nikoli ten čas ukrádat celé veřejnosti, neboť za těchto okolností bezpochyby nemohl kvalitně vykonávat ani funkci vicepremiéra, ani ministra pro místní rozvoj. Přitom místní rozvoj nás všech je jedním z resortů, kde nastalo největší zpoždění v přípravě dotačních programů na léta 2007 - 2013.

Špatně na té kauze bylo, že se osobní materiály, odteklé odněkud z vyšetřování pana Čunka (ale v průběhu roku i jiných lidí) propíraly veřejně. Špatně na tom nebyl jen ten fakt, že byly zveřejněny, ale i to, že vlastně musely být takto brutálně otevřeně zveřejněny, jinak by se těmi materiály asi nikdo nezabýval.

Špatné je všeobecně, že na veřejnost unikají informace z policejních složek. Špatně je, že se přitom přichází na nečinnost policie v příhodnou (či příslušnou) dobu...

Špatné na podzimní fázi aféry pana Čunka bylo, že premiér Topolánek v reakci na soudobá zjištění o minulosti pana Čunka, hřímal hlavně proti těm, kdo si páně Čunkovy materiály dovolili zveřejnit a nikoli proti panu Čunkovi, že mu svým takříkajíc "morálním" profilem takto kazí koalici. Na to, co si stačil Jiří Čunek na sebe nabalit za nevysvětlená (možná i nevysvětlitelná) podezření, nedovysvětlená obvinění, neobjasněné nejasnosti a podobně, působil ve vrcholné politice vlastně téměř o rok déle, než by mělo být normální. Jinými slovy: neměl se do ní dostat...

Čunkovy kauzy dokázaly jistě také přispět ke špatnému obrazu politiky u veřejnosti, o poklesu důvěry ve vládu plus poklesu volebních preferencí vůdčí koaliční strany ani nemluvě. Premiér Topolánek měl během roku možnost nepříjemný vývoj nějak změnit - a "nějak" znamená vyměnit pana Čunka, nic jiného.

Odchod pana Čunka se měl odehrát úvodem roku, kdy čelil "jen" nepříjemným otázkám v souvislosti s obviněním z braní úplatků. Tuhle zatáčku se mu jaksi (zdá se, že trošku s pomocí majestátu jeho funkcí) podařilo vytočit, i když čistočistou čistotu by mu býval mohl zajistit toliko soud, nikoli zaumné akce státních orgánů.

Dlužno dodat, že v samotném závěru roku se pan Čunek již cítil natolik a nadobro "očištěn", že zveřejnil záměr vrátit se do vládních funkcí. Nijak velké nadšení koaličních partnerů tím ale nevzbudil.

K únorovým aférám možno přiřadit ještě reportáž švédské televize, naznačující divoké a údajně korupční prostředí provázející dobová jednání o nákupu stíhaček Gripen. Veřejnosti zbývá doufat, že jak oznámeno, protikorupční policie se bude zveřejněnými informacemi zabývat.

Koncem února oznámilo policejní prezidium, že ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice a jeho dva podřízení nebudou kázeňsky potrestáni za předání tzv. "Kubiceho zprávy" poslancům. Jak známo, od poslanecké komise materiál okamžitě prosákl do médií, kde vyvolal pár dní před parlamentními volbami v roce 2006 velké pobouření hlavně tvrzeními o údajném spojení organizovaného zločinu se špičkami ČSSD. Sociální demokraté protestovali proti Kubiceho zprávě tehdy a rozhořčilo je i toto rozhodnutí policejního prezidia, které mělo - podle nich - dokazovat, že ODS drží nad důstojníky příslušného útvaru ochrannou ruku. Než se rok dobral svého konce, ukázalo se, že tomu tak není.

Koncem března zveřejnil ministr vnitra Langer "skandální odhalení" Inspekce ministra vnitra, jehož základem bylo tvrzení, že kvůli úniku tzv. "Kubiceho zprávy" bylo odposloucháváno 46 telefonních čísel, včetně telefonů advokátů, a co je ještě horší - dětí. V tu chvíli se veřejnosti mělo jaksi jevit, že hlavními padouchy dramatu jsou bývalý premiér Jiří Paroubek a bývalý ministr vnitra František Bublan. Ministr vnitra Ivan Langer navíc prošpikoval své vystoupení květnatými frázemi. Hovořil o tom, že podle jeho zjištění odposlouchávala policie v druhé polovině loňského roku i malé děti, zjihlým, leč pevným hlasem tvrdil, že se jednalo o "nevinné oběti obludné mašinérie", které takto šikanoval "zrůdný systém". Na ta slova sice ne tak zjihlým, leč klidným hlasem zareagoval exministr Bublan, který prohlásil, že v téhle zemi ani ministr vnitra, ani premiér odposlechy nenařizují, jenže to jaksi vyšumělo do ztracena.

Pro veřejnost ale mohlo být zajímavé následné zjištění: nejen, že odposlechy nemohli nařizovat ministrem vnitra Langerem označení pánové Paroubek a Bublan, ale zmíněné odposlechy byly nařízeny v době, kdy v exekutivě nebyl ani pan Bublan, ani pan Paroubek, nýbrž premiér Topolánek, plus - ty odposlechy se týkaly podezření, že onu Kubiceho zprávu dal do mediálního oběhu právě nynější ministr Langer. Takže - veřejnost měla o šarádu navíc: kdo je tady slepice a kdo vejce?

V dubnu, konkrétně 24., zveřejnila po 11 měsících prověřování analytická skupina Vrchního státního zastupitelství strohé konstatování, že se nepotvrdila tvrzení takzvané "Kubiceho zprávy" o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy a propojení s některými politiky. V červenci bylo také zastaveno stíhání obviněných ve zde zmíněné kauze "biolíh".

29. května vyměnil ministr Langer celé vedení české policie, novým policejním prezidentem se stal Oldřich Martinů. 24. října, po té co obdržel už dvě osobní důtky za v principu nevelké formálně policejní prohřešky a hrozila mu degradace, oznámil svůj odchod od policie sám Jan Kubice. Spolu s ním policii opustili i tři jeho náměstci a desítky lidí z jeho týmu. Kauza "Kubiceho zprávy" o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy tedy (zatím) končí v podstatě rozmetáním jednoho z elitních útvarů policie.

Zde je ale nutné připomenout, že pan Kubice, jeho náměstci a lidé z jeho týmu nebyli zdaleka jedinými policisty, kteří se v roce 2007 rozhodli opustit sbor. Vzhledem k nově zavedené kariérní politice v bezpečnostních složkách, která měla podle ministra Langera sloužit ke stabilizaci sboru, ke zlepšení podmínek pro práci a ke zkvalitnění řízení, došlo k masivním odchodům policistů od sboru. Podle informací policejního prezidia bude ke konci roku 2007 - podle tabulek - chybět policii 4.882 lidé. Vyjádřeno jinou cifrou to znamená, že bude chybět více než deset procent ideálního stavu policejního sboru. Více než polovina z těch, kteří odešli (2.809), byli zaměstnanci policie nad 50 let věku.

Dovolím si osobní poznámku: znám příběh muže, který do rubriky "těsně nad padesát let věku, více než dvacet pět let u policie" spadá. Odešel proto, že (cituji) "už na to kašle". V rámci té tzv. reformy, kterou rozjeli ministr Langer a jeho noví spolupracovníci v čele policie, přišel můj známý o hodnost, tím pádem o funkci - a tím pádem, jak jistě možná pochopí i ministr, o řádnou dávku normální mužské cti. Odborně by se to mohlo lehce nadneseně nazývat "ztráta motivace". Hrdý padesátiletý chlápek, který většinu služby prožil v drsném kraji a při drsné práci u kriminálky ovšem neutrpí nějakou salónní ztrátu motivace. Toho takové jednání jednoduše otráví, přičemž ostřejší výraz by byl na místě jistě více.

Zatímní výsledek plánované reformy je tedy to, že se novému vedení vnitra i policie podařilo vytvořit takové podmínky, které do civilu vyhánějí tisíce lidí. V odlehlejších částech republiky, což je cokoli kromě Prahy, se úbytek policistů, rušení služeben, a vlastně všechno, co se v Praze z kanceláře jeví jako náramně reformní zlepšení a zefektivnění policejní služby, projevuje dost jinak. Dál od Prahy vypadá bída a úbytek policistů takto: Přibývá "sběračů kovů", což je eufemismus pro zloděje, beroucí cokoli od kanálů po okapy. Přibývá těch, kteří jsou schopní ukrást i hodně ojetou škodovku, což by mohlo být i pro úřední policisty v pražské kanceláři významným varovným signálem. Přibývá obyčejných občanů, kteří rádi opakují, že "tohle za bolševika nebylo". A to je dost špatná vizitka té proklamované policejní reformy.

Mimochodem - k proslulým domácím uprchlíkům, nyní zahraničním podnikatelům českého původu, pánům Koženému a Krejčířovi, se v roce 2007 přidal Tomáš Pitr, který v červnu zmizel, pravděpodobně kamsi do zahraničí. Tou dobou měl nastoupit pětiletý trest, k němuž byl odsouzen za daňové delikty. Pitrův spoluodsouzený Miroslav Provod se rozhodl nastoupit výkon pětiletého trestu.

Koncem února prezident Václav Klaus oznámil, že hodlá znovu kandidovat na úřad hlavy státu.

Druhého března byly oznámeny výsledky mezinárodní anonymní soutěže na novou budovu Národní knihovny na pražské Letné. Vítězným se stal projekt architekta Jana Kaplického, přičemž nutno dodat, že výraz "vítěz" v tomto případě neznamenal totéž, co by si člověk pod tím pojmem zvykově představil.

Vzápětí byla jednak zpochybněna regulérnost soutěže - později byla regulérnost potvrzena. Primátor Prahy Pavel Bém projekt ocenil za odvážnost řešení a podpořil jej. Prezident Václav Klaus a v zástupu za ním řada dalších politiků se vyslovili velmi ostře proti vítěznému projektu, přičemž padala i ostrá slova, včetně uměle vymýšlených v podstatě hanlivých přezdívek pro Kaplického objekt. Prezident Klaus trochu diplomatičtěji označil návrh knihovny za "nesmírně nepokorný, svévolný až arogantní" a v nadsázce mluvil i o tom, že je "podobně jako protijaderní aktivisté u Temelína ochoten přivazovat se vlastním tělem a bránit, aby Národní knihovna v takové podobě na Letné byla". Primátor Bém se časem (po návratu z nejvyšší hory světa) postavil proti vítěznému projektu, čímž přinejmenším zasel velký zmatek do všech řad.

Politici se následně předháněli v tom, jakými výrazy (například názvy výměšků různých tělních tekutin) podobu Kaplického návrhu opsat, až jim (alespoň těm, kteří čtou denní tisk, popřípadě sledují elektronická média) sám architekt po několika měsících vyjevil, co mu bylo pravou inspirací - světe, div se, ale byl to tvar ženského ňadra... Možná si pan Kaplický chtěl udělat z politiků legraci, ale to je maličkost ve srovnání s tím, co oni dělali a dělají do těchto chvil s ním.

Projekt je nyní ve fázi opětovného projednávání v pracovních skupinách, které mají zvážit věci již mezitím zvážené, projednat věci už před časem projednané, schválit či neschválit záležitosti v mezičase schválené, připravit připravené, a tak dále. Celá kauza vyvolala poměrně bouřlivou diskusi nad tím, zda orgány místní samosprávy, jakož i instituce správy státní, včetně prezidenta, mají mít rozhodující slovo v otázkách urbanistiky a v problematice hodnocení soudobé architektury...

Dvacátého března varoval prezident Václav Klaus před narůstajícím vlivem skupin, které - podle něj - se označují jako ochránci životního prostředí a vyzval politiky, aby pod vlivem těchto skupin neopouštěli zásady svobodné společnosti. Prezident Klaus to uvedl v odpovědích pro skupinu amerických kongresmanů, kteří jej žádali o stanovisko k problematice klimatických změn. Prezident Klaus tím otevřel své velké téma roku 2007: oblast životního prostředí a klimatických změn. Prezident Klaus, který v průběhu roku vydal i knihu na zmiňované téma, se zařadil mezi nejvýraznější kritiky současného způsobu boje proti globálnímu oteplování, včetně toho, že kritizoval udělení Nobelovy ceny za mír bývalému americkému viceprezidentovi Al Goreovi. Ten byl touto cenou vyznamenán společně s několikatisícihlavým panelem expertů na otázky klimatických změn, zřízeným OSN.

Je třeba říct, že postoj českého prezidenta je sice pevný a setrvalý, nicméně hodně menšinový, a to nejenom s ohledem na (například) výsledky prosincového kongresu o klimatických změnách, který se uskutečnil na indonéském ostrově Bali, ale je i v rozporu se stanovisky ostatních politických představitelů ČR, například předsedy ČSSD Jiřího Paroubka nebo ministra životního prostředí Martina Bursíka (SZ). Nebyla by to až taková zvláštnost, kdyby ale neshody v řadě zásadních politických (hlavně těch zahraničně-politických) otázek nepřispívaly k jisté "nečitelnosti" či "neprůhlednosti" České republiky ve světě.

Také v roce 2007 se Václav Klaus opakovaně kriticky vyjadřoval k současnému procesu evropské integrace. Nová reformní smlouva EU, dojednaná v říjnu v Lisabonu, je podle něj pouze přejmenovanou euroústavou, kterou v minulosti některé členské státy odmítly. Právě chybějící shodu české politické reprezentace označuje analýza ministerstva zahraničí mezi důvody, které údajně mohly vést k neúspěchu Česka v kandidatuře na nestálého člena Rady bezpečnosti OSN v říjnu roku 2007.

V březnu se v Praze uskutečnila třídenní mezinárodní vědecká konference při příležitosti 30. výročí vzniku Charty 77. Pamětníci mezi účastníky na ní ocenili, kromě jiného, i skutečnost, že vznikla skupina mladých historiků, kteří se bez osobního vzrušování, příslušného právě pamětníkům, začínají věnovat nejnovějším českým dějinám.

27. března přidal premiér Mirek Topolánek další ze střípků do vlastní mediální mozaiky poněkud neobratného tvůrce vlastního obrazu. Podařilo se mu to prostřednictvím SMS zprávy jednomu novináři, v níž použil německé (velice neblaze okřídlené) úsloví "Es kommt der Tag..." Premiér Topolánek to nejspíš myslel nějak jinak, možná dokonce ani netušil, odkud se úsloví bere, možná chtěl jen tak nějak po chlapsku zažertovat, jenže, ať už chtěl cokoli, dostalo se mu studené sprchy v podobě hutné mediální kritiky.

Úsloví totiž vstoupilo do národních dějin jako úderný slogan, který před II. světovou válkou používali nacisticky orientovaní členové Sudetoněmecké strany coby výzvu k připojení Sudet k německé III. říši. Premiérova slovní neohrabanost působila o to rozpačitěji, když si vzpomeneme, že to nebyl jeho první výlov z klišé goebelsovské propagandy, viz jeho předvolební rozhovor, ve kterém sliboval poraženým protivníkům "noc dlouhých nožů". Premiér se pokusil - koncem dubna - jaksi paušálně omluvit v Poslanecké sněmovně za některé své výroky, chyby a "postpubertální výlevy", jak to sám označil, a to (jak řekl) ať už se jich dopustil či nedopustil. Ruku na srdce - taková omluva běží spíše po tenké hraně arogance a právě té premiérem zmíněné "postpubertální" rádoby laškovnosti.

Je to také o tom, že i v jazyce českém (když nepoužívá neověřené, či přímo špatné citace z jazyka německého) si premiér dokáže způsobit, jemně řečeno, nepříjemnosti. Malý osvětlující komentář si určitě zaslouží způsob, jakým se premiérovi podařilo, v červenci, při příležitosti narození nemanželského synka, vyjadřovat o různých okolnostech jím plánovaného rozvodu. Premiér tehdy rozvod chtěl, jeho manželka Pavla zatím nikoli. Na - pravda, lehce bulvární - otázku, komu připadne nový byt na pražských Hradčanech, premiér odvětil v tom smyslu, že vzhledem k jeho přezdívce - takto "starý vůl", citováno dle serveru Idnes - připadne byt a řada dalších věcí manželce.

Takže k tomu toto: věřte nebo ne, existuje na světě řada států, kde by narození nemanželského potomka bylo už jen tou poslední akcí, kterou by špičkový politik mohl zažít ve špičkové pozici. Pravděpodobně by byl dávno na smetišti politických dějin, a to přesně od té chvíle, kdy by se na veřejnost dostal jeho (toho politika) nemanželský romantický vztah.

Dále - existuje na světě řada zemí, kde člověk ani nemusí být "starým volem", aby "přišel" o nějaké ty životní výdobytky. Přesto ho však příslušné zákony donutí poskytnout rozvedené manželce takový životní standard, jaký měla v době společného soužití. Okolnost, že se premiér na tiskovce žoviálně rozpovídá o těchto podrobnostech, jen umocňuje prapodivnou situaci, jíž musíme být všichni svědky. Jako nechtěný, ale přesto nositel "modelové" společenské funkce, šíří premiér Topolánek kolem sebe nevychovanost vskutku hrubého zrna. Jeho paní s ním byla posledních několik, pravděpodobně nejdůležitějších, desetiletí jeho života.

Poměrně trapnou "odměnou" za toto její celoživotní oddání se je potom sdělení, že od něj dostane byt - a nejspíš i nějaké další věci. Ne proto, že si ho zaslouží (děkuji, Pavlo, žes mi byla celý život pevnou oporou...), ale proto, že on je znám jako "starý vůl"... Jak řečeno - to je spíše návod pro každého nevychovaného muže ve zralém věku, kterak se "odvděčit", s prominutím, vysloužilé partnerce... Je trochu divné, že v partaji, která se čas od času halasně hlásí k různým konzervativním tradicím, je tak málo brán v potaz i lidský styl chování a vystupování jejích představitelů. I když na kongresu ODS koncem roku zaznělo pár ojedinělých hlasů, které na tuto premiérovu neobratnost upozorňovaly.

Devátého května se poslanci a senátoři ODS dohodli, že do prezidentské volby v roce 2008 navrhnou Václava Klause. Týž den se rozhořela jedna z nejpodivnějších afér poslední doby, takzvaná "kauza Kuřim".. Policie zadržela Kláru Mauerovou, podezřelou z týrání synů Ondřeje a Jakuba. Kromě Mauerové a její sestry Kateřiny zahájila policie stíhání i dalších osob, které se na mučení dětí měly podílet. S kauzou souvisí i případ Barbory Škrlové, kterou Mauerová vydávala za třináctiletou dívku a u soudu pro ni získala identitu nalezence Aničky. Celý případ je velice členitý, ovšem komentáře v médiích se většinou točí kolem dvou pravděpodobných, možná i propojených motivů: tvrdé dětské pornografie a činnosti nějaké náboženské sekty.

Koncem května se v Praze sešlo několik tisíc odpůrců výstavby americké radarové základny v České republice. Toto téma bylo také jedním z "velkých" motivů uplynulého roku, a to jak při seriózních diskusí, tak i blábolivého, ideologicky podbarveného plácání. Bočním, i když možná hlavním motivem odporu vůči přítomnosti amerického radaru, se stala otázka všelidového hlasování o tom, zda národy chtějí či nechtějí cizí vojenskou základnu na území České republiky.

Vládě se, jako obvykle, podařilo zanedbat komunikaci s veřejností, takže až s narůstajícím odporem vůči stavbě radaru, a to hlavně ze strany obcí Brdska, kde by základna měla stát, a díky slušné mediální prezentaci tohoto odporu, začal kabinet jednat. Současným mezivýsledkem je vytvoření tzv. "komise pro rozvoj Brdska", což je opis pro institucionální způsob, jak "nalít" do zmíněné oblasti přes miliardu korun pro rozvoj infrastruktury a tím napomoci místním občanům a jejich samosprávám, zda by si postoj k výstavbě americké radarové základny nechtěli přece jenom promyslet nějak jinak ...

Ve dnech 4. a 5. června navštívil Prahu americký prezident George Bush. Jednak přislíbil, že se bude zasazovat o zrušení vízové povinnosti pro občany České republiky, a také že vyvine maximální úsilí, aby vysvětlil Rusku záměr amerického protiraketového štítu, jehož součástí by plánovaný radar na českém území měl být. Ocenil přitom způsob, jakým Česká republika plní své spojenecké závazky.

Osmého června schválil Parlament zákon o vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek. Ředitelem byl později jmenován Pavel Žáček, předsedkyní rady ústavu se stala (lehce kontroverzní, neboť přinejmenším konfederačně a zákulisně kritizovaná) předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová, kterou v říjnu prezident Klaus vyznamenal Řádem TGM, a který jí také do výše zmiňované funkce navrhl.

V polovině roku, poměrně náhle a překvapivě, oznámili předseda ČSSD Jiří Paroubek a jeho manželka Zuzana, že se rozvádějí. Šéf hlavní opoziční strany veřejnosti představil svou novou partnerku, tlumočnici Petru Kováčovou. Rozvod Paroubkových se uskutečnil 12. září. Svatba Petry Kováčové a Jiřího Paroubka proběhla 17. listopadu, což vyvolalo - řekněme přinejmenším - řadu pozdvihnutých obočí. Předseda Paroubek má zatím poměrně silnou pozici ve straně. Na sjezdu ČSSD byl potvrzen ve své funkci 60% delegátů, a i když sjezd neschválil některé jeho návrhy na modernizaci strany, Paroubkovi se přesto podařilo prosadit přímou volbu předsedy strany od roku 2009. Paroubkovi kritici se však netají tím, že v případě neúspěchu především v krajských volbách by mohl mít problémy. ČSSD se v průběhu roku dvakrát pokusila v parlamentu vyslovit vládě nedůvěru, pokaždé neúspěšně. V průzkumech veřejného mínění se však ČSSD daří a usadila se na čele žebříčku.

Média zaznamenal též pohádkový příběh někdejšího premiéra za ČSSD Stanislava Grosse. Tomu se podařil husarský kousek, když od kamaráda koupil za vypůjčené dvě desítky miliónů korun akcie jednoho poměrně neznámého podniku, které o pár dní později prodal se zhruba 80 ti miliónovým ziskem v takové lhůtě, na níž se nevztahuje ani daňová povinnost. Ta historka jistě vejde do dějin jako příklad toho, že i v České republice se dá vypracovat přes funkci strojvedoucího do premiérského křesla, získat přitom doktorát práv, altruisticky klesnout v sociálním žebříčku na pozici advokátního koncipienta a přitom bokem vydělat desítky miliónů korun. Šeherezáda, Božena Němcová i bratři Grimmové, ti všichni blednou závistí, tuhle pohádku by prostě nevymysleli...

A když už jsme u parlamentních stran: Zelení se poprvé v historii stali vládní stranou a s pouhými šesti poslaneckými mandáty získali čtyři vládní křesla. Únorový sjezd pak jasně potvrdil v čele strany Martina Bursíka. Následně se ale začaly objevovat rozpory mezi liberálnější linií Martina Bursíka a nejspíš levicovějším, či jak to nazvat, postojem části zelených okolo místopředsedy republikové rady Matěje Stropnického a tehdejší ministryně školství Dany Kuchtové. Konflikt pak eskaloval po říjnové rezignaci Kuchtové na ministerskou funkci a při následném výběru jejího nástupce, jímž se prosinci stal Ondřej Liška. Zelení na sebe také upozornili, kromě překvapivé a jak se později ukázalo, velice prospěšné nominace Karla Schwarzenberga do funkce ministra zahraničí, také aktivním hledáním protikandidáta Václava Klause pro prezidentské volby. 14. prosince svou oficiální kandidaturu oznámil ekonom Jan Švejnar. Prezidentská volba proběhne 8. února 2008. Ač to na stránkách novin, či v digitálních médiích vypadá, že oba kandidáti, Václav Klaus a Jan Švejnar, usilují o přízeň veřejnosti, pravda je značně prostší. Prezidenta volí zákonodárci, takže všechno, co se odehrává před zraky veřejnosti, je věru neporovnatelné s tím, co se musí odehrávat v zákulisí Parlamentu. Všechny spekulace jsou sice dovoleny, ale nejsou na místě. Jisté je, že, ať se to komu líbí či ne, podstatnou roli při volbě prezidenta budou mít zákonodárci Komunistické strany Čech a Moravy.

KSČM na rozdíl od ostatních stran, a KDU-ČSL už nebudeme zmiňovat zvlášť, neboť celý její mediální obraz na sebe v roce 2007 převzal již zmíněný předseda Jiří Čunek, působila v letošním roce navenek v principu stabilním dojmem. Jinými slovy ale řečeno: komunisté nemuseli udělat prakticky nic, aby si udrželi standartní voličskou podporu. Stačí jim přihlížet, jak si to - lidově řečeno - mezi sebou rozdávají ostatní parlamentní strany, neboť vědí, že jejich čas, nejpozději při volbě prezidenta, kdy si budou moct klást podmínky ohledně svého dalšího postavení v politické realitě, rozhodně přijde. Uvnitř strany se rozbíhá příprava na květen příštího roku, kdy mají komunisté důležitý volební sjezd, který by měl (ale také nemusí, jak víme z minulosti) rozhodnout i o částečné modernizaci strany. V poslední době se začaly objevovat informace, že právě kvůli chystaným změnám sílí mezi ortodoxními komunisty odpor vůči některým politikům z vedení strany, včetně předsedy Vojtěcha Filipa.

Zbývá závěrem přehledu některých domácích událostí končícího roku zmínit událost až z jeho samotného závěru, konkrétně z půlnoci z 20. na 21. prosince. Jde sice o událost mezinárodní, za to však významnou i pro domácí scénu, a to v tuto chvíli zatím neodhadnutelným způsobem. Česká republika se v tom okamžiku stala součástí tzv. "schengenské dohody". V novinářských zkratkách se pro tuto událost používají opisy jako "padly hranice", "byly přeřezány hraniční závory", a podobně. Je jisté, že došlo k převratné události, ale hranice nepadly, ani nebyly zrušeny. Pouze došlo k tomu, co se v prostoru "schengenské dohody" odehrávalo již pěkných pár pátků - totiž, že na existujících hranicích nedochází k pohraničním kontrolám.

Nejde ale o to nějak snižovat význam této události. Osobně jí považuji, abych také nějak přispěl k tvorbě novinářských samoznaků, za evropskou třešinku na dortu domácí cesty od "sametové revoluce" ke dnešku, který jako by pekli Čapkovi pejsek s kočičkou. Po té, co se občané této republiky velmi přesvědčivou většinou (přes 70%) rozhodli v referendu v roce 2003, že chtějí připojení k Evropské unii, je vstup do "Schengenu" jen logickým pokračováním této cesty.

V médiích se objevila cenná informace o tom, že Evropa měla takto "bezkontrolní" hranice naposledy před sedmi sty lety. Už jen vzhledem k tomu se obávám, že skutečně objektivní zhodnocení vstupu České republiky do tzv. "Schengenu" bude nejspíš možné až za dalších sedm set let. Možná, že v současném, hodně se zrychlujícím světě to bude o něco dříve, ale rozhodně ne týden po té. Nicméně je v té souvislosti možné připomenout takovou malou historickou ironii. K všeobecným oslavám vstupu České republiky do evropské zóny bez hraničních kontrol mocně přispíval na mnoha místech řezáním závor, třesením rukou a ujišťováním o "tvrdé práci", kterou věci "Schengenu" věnoval, také ministr vnitra Ivan Langer.

Jeho "tvrdou práci" je třeba připomenout zvlášť vzhledem k tomu, že jako špičkový politik ODS, která před referendem v roce 2003 občanům (i přes mnohé výhrady) doporučila hlasovat pro vstup do EU, veřejně sdělil, že on - po dlouhém přemýšlení - svým hlasem v referendu vstup nepodpoří. Vzhledem k tomu, že vlastně mezitím nestačil ani svým voličům, ani zbytku veřejnosti vysvětlit, jak se případně změnily jeho vnitřní postoje k Evropské unii a k "Schengenu" zvlášť, působily jeho "příhraniční" výkony při oslavách, hlavně na pamětníky, poněkud bizardně...

A to je vše. Přeji Vám dobrý a úspěšný rok 2008. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .