Preferujeme krátkodobé problémy

Ta trápí obyvatele nejvíc. Většinou jde o problémy, jejich řešení je požadováno ve středně dlouhé, nanejvýš několikaleté perspektivě a je spojeno se značnými nároky na státní rozpočet. Nelze se tomu divit, košile je prostě blíž než kabát. Proto lze chápat, že občané preferují lokální problémy a že je vnímají především v lokálních souvislostech. Jejich celostátní, respektive celospolečenská podmíněnost, se dostává na přetřes méně často a jejich evropský případně globální kontext zůstává většinou stranou.

Jistá občanská nedočkavost pak vede k opomíjení faktu, že řešení jistých problémů je dlouhodobé, že pro ně neexistuje návod, protože lze vsadit pouze na prognosticky nejistou improvizaci a na dobrou vůli všech zúčastněných politických subjektů. Tu ale volební leadeři příliš nedeklarují, protože přicházejí na pódium s představou, že se musí chovat jako soupeři. Sotva lze nabízet například určitou strategii energetické politiky v kraji, záleží-li především na chování těch, kdo ovládají světové zásoby fosilních paliv.

Stejně těžko lze slibovat vyřešení problémů naší justice, víme-li, že je to věc generační směny a nevíme-li přitom, zda a jak se vůbec podaří. Právě tak dlouhodobým problémem, bolestně vnímaným zejména v Ústeckém kraji, je integrace romského obyvatelstva. Jeho řešení není plně v moci státu, záleží i na Romech a také na občanských iniciativách. Téma nevládních organizací se však, pokud vím, v těchto debatách na pořad vůbec nedostává.

Totálně opomíjenou Popelkou, ignorovanou i většinou médii, jsou demografické vyhlídky české společnosti. Televize nám občas radostně sdělí, že se letos narodilo víc dětí než loni, ale to nic nemění na fatalitě trendu, jehož podstatou je stárnutí naší populace a její postupný úbytek. Připadá-li na jednu českou ženu ve fertilním věku 1,2 dítěte, zatímco prostá reprodukce vyžaduje dvojnásobek, znamená to, že další generace dosáhne jen poloviny počtu té předchozí.

Stačí pak tužka, papír a kupecké počty a dospějeme ke zjištěním, která by měla velmi zajímat vládu, politické strany i obecenstvo krajských setkání s volebními leadery. Chybějící počty budou samozřejmě doplňovány. Odkud? Inu migrací. Ta je živelným procesem. Nemohou mu zabránit ani země, které o tomto problému už vědí a rády by mu čelily.

Pokud jsme nepokročili v integraci romské menšiny, jak si poradíme s Ukrajinci, Balkánci a v budoucnu s migranty z Turecka a dalších mimoevropských zemí? Dokážeme se vyrovnat s postupnou socio-kulturní změnou, včetně změny jazykových poměrů? Umíme předvídat konflikty, které přinese, včetně protestního chování naší politické periferie? Nic o tom neslyším, ani z úst politických profesionálů, ani z otázek, které jim kladou vybraní občané na krajských setkáních. Jako kdyby platila všeobecná tichá dohoda, že zřetel k dlouhodobým časovým perspektivám jednoduše vytěsníme. A pokud se nám přece jen připomenou, jako například planetární ekologické prognózy, naučili jsme se jich nedbat. Někdy jsou důsledky této dobrovolné zaslepenosti groteskní.

To, když se například podaří prosadit ve Sněmovně nějakou novotu a už za rok nebo za dva se ukáže, že v praxi funguje jinak, než jak autoři předvídali. Naši předkové, vycvičení tisíciletím usedlého zemědělského života, nakládali s budoucností uctivěji, pozorněji, zkrátka prozíravěji. Vypadá to, že jsme se této vymoženosti kulturních dějin zbavili. Překvapuje, že se to podařilo tak rychle. Během dvou, tří generací.