Preference Sociální demokracie dále stoupají

Je nepochybné, že základním trendem, který všechny podobné sondáže ukazují, je vzestup preferencí sociální demokracie. Z hlediska měřítek pro tradiční etablovanou stranu se před nedávnem ocitly takřka na úplném dně a bylo jen otázkou času, kdy z těchto tenat opět vystoupají. ČSSD by opravdu musela být stranou sebevrahů, kdyby nedokázala alespoň část ztracených voličů přilákat zpět. Do premiérského křesla byl vyzdvižen Jiří Paroubek, který je vybaven velkou schopností politického manévrování. Vzrůstající preference jeho strany mu dávají naději, že by tuto vlastnost mohl záhy osvědčit v praxi.

Paroubkův cíl je jasný a vůbec se s ním netají: strana musí ve volbách získat tolik hlasů, aby byla relevantním subjektem při úvahách o budoucí vládě. Premiér přitom počítá s několika možnostmi, které vůbec nemusejí být nereálné.

Paroubek v tuto chvíli příliš neuvažuje o vlastním prvenství ve volebním zápase. Jako rozený realista spíše doufá, že občanští a křesťanští demokraté budou mít v nově zvolené Poslanecké sněmovně jen křehkou většinu hlasů. Proto ho musel nepochybně zahřát u srdce předposlední průzkum veřejného mínění, který lidovcům přisoudil jen něco málo přes 6 procent. Pokud by byla nová středopravicová vláda slabá a závisela by třeba jen na dvou, třech hlasech, ODS by byla vystavena nesmírnému pokušení: Proč se spoléhat na lstivé a nevyzpytatelné lidovce, když můžeme pohodlně ustavit velkou koalici s ČSSD?, tak by jistě uvažovalo nemálo vedoucích představitelů naší největší pravicové strany. V jejich řadách totiž nalezneme řadu sympatizantů bývalé opoziční smlouvy. V tomto ohledu je třeba uznat, že sociální demokraté v případě Paroubka vybrali dobře. Jako totální pragmatik s dlouholetou zkušeností se spoluprácí s ODS na pražském magistrátu by předseda vlády mohl velkou koalici poměrně bez potíží dojednat. Navíc je zřejmě jen otázkou času, kdy se jeho postavení dále posílí tím, že z čela strany vyšachuje Stanislava Grosse.

Mohlo by se také stát, že ODS s KDU-ČSL vůbec nebudou schopny dát dohromady většinovou vládu. V takovém případě by měli majoritu v Poslanecké sněmovně sociální demokraté společně s komunisty. A nastala by Paroubkova hvězdná hodina. Přesně tato povolební konstelace by premiérovi vyhovovala nejvíce. ČSSD by totiž de facto určila ráz nové vlády. Ve hře by opět byla velká koalice, ovšem za mnohem výhodnějších podmínek než v prvním případě. Tímto směrem se však Paroubkovy kalkulace s největší pravděpodobností neubírají. Premiér již dokonce naznačil, že jeho srdci nejmilejší by byla menšinová vláda, přesně v intencích jeho bývalého protivníka Miloše Zemana. Mohl by si dokonce vybrat, s čí podporou jí sestavit. Teoreticky by to mohlo jít s ODS, ale Paroubek spíše pošilhává po extrémní levici. Pravou koalici s KSČM neuzavře, dobře ví, že pozvat komunisty z předpokoje do hlavního sálu moci by vzbudilo všeobecný odpor. Snažil by se však vyjednat jejich toleranci pro svůj minoritní kabinet. Pravděpodobnost, že by se mu to zdařilo, je velká. KSČM by si tuto šanci, od které by si slibovala pozdější totální ovládnutí levicového spektra, jistě nenechala ujít.

Takovéto plány tedy může taktik Paroubek na základě stále příznivějších předvolebních průzkumů spřádat. Je přitom paradoxní, že jeho straně by ze všeho nejvíc prospěla několikaletá očista v opozičních lavicích. Z jejího těla by odpadla část prospěchářů, kteří se k ní v Zemanově éře přidali pouze kvůli vidině blížící se moci. Sociální demokraté by také konečně mohli vybojovat vnitřní zápas o své další směřování. Střet modernistů s levicově-tradicionalistickým křídlem je totiž nutný a nyní je pouze uměle držen pod pokličkou. V neposlední řadě je zřejmé, že veřejnost je již dlouhotrvající vládou ČSSD unavena. Paroubkův nový vítr tyto pocity sice částečně překryl, ale dříve či později by se objevily znovu.

Případné povolební manévry současného předsedy vlády by byly politicky jistě legitimní, o to méně by však šly české politice k duhu. Té, nám občanům a konec konců i sociální demokracii, by mnohem více prospěla silná většinová vláda, založená především na společných programových cílech.