Předvolební průzkumy jako dramatické čtení

Vyznat se v příčinách posunů není jednoduché. Přitom aktéři potřebují dobrou orientaci v chumlu informací a jejich interpretací jako sůl, neboť jejich cílem je samozřejmě konat k prospěchu svému.

Co tak úžasného provedl Jiří Paroubek se sociálními demokraty, že on sám se vyšvihl na přední příčky a soc-dem už není tím třetím vzadu? Jak to, že svou arogancí v očích publika se zabývá ODS, nikoliv ale strana reprezentovaná nejen svým premiérem, ale také vypůjčeným doktorem Rathem? Mám důvod si myslet, že nejpřesvědčivější odpověď na tyto a podobné otázky poskytuje skupina Chinaski ve svém aktuálním hitu, kde zpívá: Dám vám jednu dobrou radu k nezaplacení - neřešte to pane, tohle nemá řešení... Lídry, volební manažery, spin doktory a všechny zainteresované na výsledku předvolební kampaně tahle odpověď nejspíš neuspokojí. Možná právě tam je chyba. Že se snaží jít na to příliš vědecky a podceňují proměnlivost nálad i snad až pudovost některých reakcí voličů, kterou nelze vypočíst, snad jen vytušit a prostě vyzkoušet. Což mimochodem Jiří Paroubek novými tvářemi ve vládě opravdu dělá. A také je v tom někdy možná i opomíjení staré známé pravdy, že co jest dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi. S trochou nadsázky bychom pak mohli vyslovit hypotézu, že arogantní může být jen vzdělaný člověk ve slušném obleku a dbalý společenských norem chování, byť někdy s určitou dávkou pokrytectví. Ušmudlaný, bodrý, vulgární a bezohledně upřímný strejda v hospodě páté cenové kategorie ale není arogantní - leda snad hulvát nebo, s prominutím, buran.

Kravaťácký image ODS tak svádí uchýlit se k pojmu arogance, který bychom nepoužili u někoho drzejšího, protože bychom ho počastovali přiměřeně jadrnějšími výrazy.

Jestli se opravdu ODS trápila a trápí kvůli vysoké míře přesvědčení nerozhodnutých voličů o její aroganci, otázkou zůstává, co by stejný voličský vzorek na jinak formulovaný dotaz soudil o jiných stranách. A zda mu třeba hulvátství z nějakých důvodů není o trochu milejší než arogance, i když necvičenému uchu mohou oba pojmy splývat v jeden. Není to úvaha úplně lichá, protože na české politické scéně se těžko hledá osobnost, která by arogancí dlouhodobě udržela krok s Václavem Klausem. Není to žádná urážka hlavy státu, je to konstatování faktu, který přiznává i mnohý jeho obdivovatel a jedním dechem dodává, že to je zkrátka páně prezidentův styl, někdy dokonce zábavný, ale hlavně dlouhodobě účinný. Prezident je dlouhodobě nejdůvěryhodnější institucí ve státě.

Trochu matoucí je skutečnost, že Václav Klaus nebývá zařazován mezi politiky a v roli instituce může na sebe zčásti nabalovat váhu majestátu spojenou s tradicí Franze Josefa i tatíčka Masaryka. Nicméně v době úřadování Václava Klause jako hlavy státu důvěra v tento úřad prudce stoupla a zachovává si vysokou úroveň.

Naproti tomu premiér Jiří Paroubek si u veřejnosti poprvé šplhnul právě sporem s Václavem Klausem, kterého odkázal do patřičných mezí v otázce zahraniční politiky státu a pohrozil omezením cest do ciziny. Žádnou zvláštní zdvořilostí přitom předseda vlády neoplýval a později začal ve všech směrech ještě přitvrzovat. Naproti tomu Mirek Topolánek si v době věčného mediálního připomínání jeho slov o "prasárnách" a s odpuštěním "shitech" nijak zvlášť nepolepšil - spíš opačně.

Co tedy voliči vlastně chtějí? Není lehké se v tom vyznat, protože na jednu stranu lidé mají stále stejné požadavky - zlepšování ekonomické situace, pocit bezpečí, fungující zdravotnictví a tak dále. Na straně druhé ale hledají různé cesty k těmto cílům podle toho, jak moc považují jejich naplňování za ohrožené nebo kde zase vidí větší naděje. Od občanské pravice očekávají privatizaci, od komunistů znárodňování, ať slibuje kdo chce co chce. Co budou v které chvíli voliči považovat ze lepší cestu, mění se podle vývoje situace. V jednotlivostech pak lidé chtějí různé věci i od každého politika. Slávek Jandák je momentálně nejoblíbenější politickou postavou právě jako ministr kultury. V roli ministra obrany nebo vnitra by se stejným image jistě pohořel.

A jak se v tom tedy mají všichni čerti i s politickými stranami vyznat? Německé a slovenské zkušenosti naznačují, že lidé mají rádi své zajeté jistoty a vyhýbají se změnám a reformám, pokud nejsou nezbytné.

Pocit nezbytnosti ale nenastupuje ve chvíli, kdy všechny ekonomické ukazatele mluví o zlepšování situace. Nedávné snížení daní vyrazilo ODS z ruky trumf v podobě rovné daně, na vysvětlení její výhodnosti i v nové situaci a šíření povědomí o návrzích zaručených dávek a rovných důchodů již takřka nezbývá čas. Jak z této zapeklité situace ven, v tom si bude muset ODS poradit sama. Ale jak si uškodit, to možná předvádí už teď: náhlé změny témat na poslední předvolební měsíce mohou zmást i ty její voliče, kteří ji dosud preferují. Zejména když si vsadí na témata, ve kterých již kdysi selhala.