Před startem summitu o ústavě v Bruselu

Už na podzim, kdy vlády jednotlivých zemí začaly vytahovat na světlo pomyslné trumfy do začínající hry, bylo zřejmé, že text sestavený pod dohledem bývalého francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d´Estaing má posloužit, jak zaznělo na červnovém summitu v Soluni, jen jako "dobrý základ" pro diskusi. Především ve Varšavě a v Madridu si snadno spočítali, že systém hlasování schválený před třemi roky ve francouzské Nice, jim dává skoro tolik váhy jako dvakrát lidnatějšímu Německu. Proč by se měli takové výhody vzdávat? Jenže spolkový kancléř Schröder a prezident Chirac si hned po Nice uvědomili, že jejich vzájemný nesoulad byl jen k jejich vzájemné škodě a že se co nejdříve musí společně postarat o nápravu.

Situace, kdy každý účastníků klade na stůl dobře vystavěné a ne zavádějící argumenty může vést nalezení kompromisu. To by ale nesmělo jít o stanovení pravidel hry na dlouhou dobu dopředu. Přípravy nové základní smlouvy unie navíc provází nejistota nynějších i budoucích členů. Ti první se obávají historicky největšího rozšíření o deset nováčků, o kterých vlastně mnoho nevědí, a ti druzí mají občas dojem, že při vstupu do nové třídy se s nimi zachází jako s utřinosy. Proto vyjednávání, které se podobá smlouvání na koňském trhu, provází stupňování výhrůžek a hazardérské vyhrožování. Polský prezident Aleksander Kwasnievski postřehl riziko této situace: Jestli budeme říkat "Než Nice, tak raději smrt", tak jiní začnou říkat: "Než žádnou reformu Nice, tak raději smrt."

Přetahování o způsob hlasování se může zdát příliš zarputilé. Je proto namístě podotknout, že dnešní hráči míchají karty pro další partie. V sázce je způsob, jak se bude rozhodovat kvalifikovanou většinou a takovýchto rozhodování je dnes v unii většina. Proto při každém návrhu každý ze zúčastněných musí spočítat nejen, kolik je třeba k ustavení většiny, ale také - a to se může ukázat jako důležitější - kolik a jakých zemí potřebuje v případě, že chce návrh, který se mu nelíbí, zablokovat.

Pro vysvětlení zdánlivě komplikované situace poslouží čerstvý příklad. Belgický ministr financí se po nedávné debatě, jak reagovat na fakt, že Paříž a Berlín nedodržují pravidla platná pro země používající euro, vylíčil, proč vzdal svůj odpor: "Když jsem pošesté viděl, jak Francie a Německo ve spolupráci s Itálií a Lucemburskem dokáže zabránit, aby byly za nedodržování maastrichtských kritérií potrestány, řekl jsem si, že už to nemá cenu."

V nadcházejícím jednání o evropské ústavní smlouvě čeká každého ze zúčastněných složitá partie, kdy bude muset sčítat síly sobě příznivé i nepříznivé a to několika šachovnicích, přičemž výhody a nevýhody na každé z nich se budou počítat dohromady. Proto možná budeme svědky i poněkud nekřesťanského smlouvání o poukaz na křesťanské kořeny či tradice v očekávané smlouvě.

Při pohledu na vyjednávání tak komplikované, je nasnadě otázka, zda vůbec stojí zato. Ať už budou vyjednavači hluční, nebo jako tichošlápkové, každý z nich by měl mít sám v sobě jasno, jaká je vlastně cena evropské integrace. Její původní a nynější smysl se neliší. Po půlstoletí přispívá k tomu, aby se v Evropě neopakoval válečný konflikt a aby se nevyhnutelné rozdíly v zájmech národních států řešily vyjednáváním a ne v ozbrojených konfliktech. Dokud se o integraci dohadovala zakládající šestice, bylo to mnohem snadnější a to i v následujících letech, kdy se připojovaly další státy. Nyní, v pětadvaceti je to nevyhnutelně mnohem složitější a je třeba hledat pravidla, která umožní dohodu a dá každému dostatečný vliv. Při jednání v Bruselu se ukáže, zda převládnou národní zájmy, anebo zda přetrvává zájem společný.