Před čtyřiceti lety zemřel Ota Pavel

24. březen 2013

Přesně za týden, posledního dne tohoto měsíce, uplyne 40 let od úmrtí Oty Pavla, oblíbeného česko-židovského spisovatele. Zemřel ani ne v 43 letech, a přesto jeho knihy „Smrt krásných srnců“ či „Jak jsem potkal ryby“, abychom jmenovali alespoň ty nejznámější, představují již českou literární klasiku.

Mezi lidmi dodnes kolují i některé Pavlovy citáty: „Umět se radovat ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď,“ napsal například.

Nebo: „Jen ten zápas je ztracen, který je ztracen v naší mysli.“

A do třetice: „Ti nejskvělejší lidé jsou ti nejskromnější. To jenom hlupáci potřebují o sobě mluvit, aby sami ve svých očích vyrostli.“

Svůj význam má ovšem i spisovatelova korespondence, především s jeho starším bratrem Hugem, jež postihuje mnoho z atmosféry tehdejšího, jak se říkalo, „reálného socialismu“. K připomenutí oné doby nyní vyjímáme část dopisu Oty Pavla z března roku 1970, v němž se vrací ke svému milovanému Křivoklátsku.

Abych byl úplně upřímný, řeknu Ti zase, že já cítím, že já jsem svůj dluh za to, co mi dal tento kraj, splatil. Jsem přesvědčen, i když přiznávám, že se mohu mýlit, že povídka „Smrt krásných srnců“ o Leo Popperovi a Karlovi Proškovi se bude číst ještě za padesát let, až my tu nebudeme.

Někteří lidé mi řekli v těchto dnech, že bude jednou v čítankách. Ale i kdyby tam nebyla, poslal jsem do tohoto kraje za všechny peníze, co jsem v těch dnech měl, tolik výtisků, že bude jednou schována v branovských a nezabudických chalupách a bude se předávat z pokolení na pokolení tak jako hrací obrazy nebo hmoždíře. Ne pro mou slávu, ale proto, aby viděli, jací byli mrtví, kteří tu žili, chodili na Brtvu na trávu a vyhrávali na gramofón „Tisíc mil“.

/…/ Teď jsou na řadě Ti druzí. Jak oni plní svůj dluh vůči tomuto kraji? /…/ Vloni na podzim jsem šel sám tři dny Křivoklátskem, právě těmito místy. Za 25 let tu nikdo neudělal nic, ani kapličku nepostavil, nevyspravil plot, ani pstruhům přehradu v potoce u Rozvědčíka neudělal. Akorát se tu postavily chaty, které zničily svou takzvanou „architekturou“ údolí.

A když jsem přišel k Oupoři, viděl jsem z dálky desítky chat a mezitím se ztrácelo to nejkrásnější, co tu bylo, Matouškova chata. Venku leželi chataři, hráli na tranzistory a vyprávěli si anekdoty. A venku tekla řeka, ve které už nebyly téměř žádné ryby a na loukách rostly květiny, na kterých neusedaly žádné včely, protože ti lidé, kteří pěstovali včely, už z toho kraje odešli nebo umřeli. Kdo z těch nových lidí udělal něco pro tento kraj? A kdo z nich něco v budoucnosti udělá?“

autor: Leo Pavlát
Spustit audio