Před 9 lety obsadily chorvatské jednotky Krajinu

První headline, který oznamoval, že "válka v Chorvatsku právě začala," mne přece jen mírně zaskočil. V rychlosti jsem se oblékl a upaloval na velitelství vojsk OSN, kde sídlila i naše televize. Cestou jsem viděl vyděšené chorvatské civilisty, stojící ve frontách na noviny a vyčkávající u tlampačů na nejnovější zprávy. Záhřebané se totiž stále obávali prakticky nerealizovatelného raketového útoku ze srbské strany. U brány na základnu mi pak švédský voják s úsměvem doporučil, abych si vyzvedl neprůstřelnou vestu a kevlarovou přilbu.

Tak takhle nějak pro mne začala Operace Oluja. Nebylo to vlastně ani žádné velké válčení. Chorvatské dělostřelectvo začalo bombardovat Knin a když během první hodiny dopadlo na město a okolí tisíc granátů, srbští civilisté se sbalili a vydali se na strastiplnou cestu do srbských částí Bosny, odkud byli vyhnáni během muslimsko chorvatské ofenzivy o několik měsíců později. Chorvatsko bylo nuceno během 3 dní opustit nejméně 250 000 jeho dosavadních občanů, i když je třeba připustit, že vedení Srbů o nějaké dohody se Záhřebem nestálo a trvalo na existenci nikdy mezinárodně neuznané "Republiky srbská Krajina. Podle UNHCR se do Chorvatska vrátilo necelých 50 000, zejména straších Srbů.

Ostatní vyhnanci si včera v Bělehradě a dalších srbských městech připomínali svůj osud. Většina z nich se totiž nemá kam vrátit. Jejich domy a pozemky v Baniji, Lice, Kordunu a Slavonii buď vůbec neexistují, nebo je obhospodařují jejich noví chorvatští vlastníci. Jak v rozhovoru pro BBC prohlásil Peter Galbraith, někdejší velvyslanec Spojených států v Chorvatsku, operace Oluja byla velkou tragédií především pro vyhnané civilní obyvatelstvo. "Stačilo jen málo. Náš plán V4, který krajinským Srbům zajišťoval širokou autonomii byl připraven. Vztahy mezi Srby a Chorvaty byly tak napjaté, že si mírovou dohodu krajinské vedení dokonce odmítlo i přečíst. To znamenalo konec všem nadějím." Srbové volili válku, kterou neměli šanci vyhrát. Chorvatská armáda prošla důkladnou reformou, řada jejich důstojníků prošla školeními a výcvikem ve Spojených státech. Chorvati krátce předtím představovali na akademii ve West Pointu největší komunitu z nečlenských zemí NATO.

8. srpna jsme spolu s televizním štábem OSN dorazili do Kninu, respektive do těch zbořenišť, které z něj zbyly. Obchody byly vyrabovány, všude špína a zápach spáleniště. Chtěl jsem se přesto všechno zachovat poněkud nehygienicky, když jsem pro svého tehdejšího kamaráda, který sbíral součásti vojenské výstroje, chtěl sebrat opodál ležící přilbu krajinského domobrance se známými čtyřmi s, které mají symbolizovat jednotu Srbů. Když jsem ale přišel blíž, od svého úmyslu jsem ustoupil. Přilba totiž ještě obsahovala uříznutou hlavu jejího původního vlastníka. Bylo mi náhle nevolno a chtěl jsem okamžitě zpět do Záhřebu. Musel jsem ale ještě absolvovat natáčení několika čerstvě vypálených vesnic a sledovat úprk Srbů na základnu vojsk OSN v Kninu. Pak jsme jeli domů.

Byla už tma, ale my na vrcholcích planin viděli do výšky šlehající plameny budov vesnic, kam už se nikdy neměl vrátit srbský život.

Krajinští Srbové jsou téměř zapomenutými oběťmi války v bývalé Jugoslávii. Jen v Chorvatsku si 5. srpen připomínají jako Den národního díkůvzdání a osvobození země. Je to dokonce den pracovního volna. A krajinští Srbové se rozesíláním petic na různé instituce zatím marně snaží dožádat se svých práv. Podle některých zdrojů bylo zabito až 7 000 lidí, ale exhumována byla těla pouze 500 osob. 2700 lidí je stále nezvěstných. Podle údajů UNHCR čeká nyní na návrat do Chorvatska oficiálně 215 665 Srbů. Zdá se že marně, protože většina z nich už se s ohledem na vyrabování a vypálení zvláště těch odlehlejších vesnic stejně nemá kam vrátit.

Nad kninskou tvrzí, symbolem hlavního města Krajiny dnes vlaje obrovitá chorvatská vlajka, kterou někdejší prezident Franjo Tudžman poté, co Knin obsadily chorvatské jednotky okázale líbal před televizními kamerami. Dnes už je situace jiná a Tudžman by se asi v těchto měsících podobně jako Slobodan Miloševič zodpovídal v Haagu ze svých zločinů. Spravedlnosti však, podobně jako tehdejší chorvatský ministr obrany Gojko Šušak unikl. Oba dva totiž zemřeli dříve, než po nich začala dychti spravedlnost v Haagu. A budoucnost Krajiny? Asi nejlépe ji vyjádřil bývalý velvyslanec USA v Chorvatsku Peter Galbraith:" Je to řídce osídlení oblast, ze které mladí odcházejí, noví se tam nestěhují a staří lidé postupně zemřou. Známá teorie Oko za oko tentokrát končí všeobecnou slepotou."