Pražské jaro pomalu začíná, pro většinu z nás jde o vrchol příprav i stresu, prozrazuje ředitel festivalu Pavel Trojan
„Nejnáročnější pro celý tým Pražského jara je těch aktuálních pár dní před začátkem,“ říká ředitel festivalu Pavel Trojan ml. Už 80. ročník Pražského jara začíná 12. května a končí 3. června.
Čtěte také
„Zatímco tak půl roku před začátkem sice už počítáte měsíce, ale stále si říkáte, že je ještě čas na to dotáhnout drobnosti. Teď ale nastala doba, která je pro velkou část kolegů vrcholem stresu a všech příprav. Ve chvíli, kdy festival začne, už to z nás trochu spadne a jen doufáme, že se nestane něco nenadálého.“
„Platí pravidlo, že na všechno, co se můžete připravit, se připravíte – a to, co nečekáte, to se předvídat ani nedá,“ prozrazuje Trojan, skladatel, dirigent, pedagog i herec.
Když z postu ředitele odcházel po 21 letech Roman Bělor (poslanec za hnutí STAN), své žezlo předával Trojanovi s tím, že je v dobrých rukou.
„Měl jsem to štěstí, že jsem za 12 let organizaci poznal jako zaměstnanec, a to od těch nejnižších pater. A asi si nedokážu představit, kdyby se na mě někdo obrátil v jiné situaci, jestli bych řekl ano. Zkrátka – můj osud byl takový, že jsem znal Pražské jaro ze všech stran a byl jsem ve správnou chvíli na správném místě,“ popisuje.
Čtěte také
Pavel Trojan ml. studoval dirigování, komponuje klasickou hudbu i muzikály. Jako člověk políbený múzou umění prý zvažuje, čemu dá svůj čas a energii.
„V jistou chvíli jsem se rozhodl dál neinvestovat do dirigentské dráhy, ale pokračuji v komponování. Teď jsem spokojený, že dělám festival, který mě baví, a věřím, že má smysl. Důležité je, že se neutápím v pocitu, že mi někde ujíždí vlak, nebo že bych snad kdy litoval, že jsem se nevydal jinou cestou,“ dodává.
Celé Hovory Tatiany Čabákové najdete v audiozáznamu, poslechněte si víc.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.

