Právo na sebevraždu znovu na pořadu dne

Ti, kdo jsou rozhodnuti ponechat i závěr svého příběhu v rukou Božích, jsou menšinou stále menší, jejich důvody jsou většině nesrozumitelné a jejich vliv na zákonodárný proces slábne. - Existují rozumové, byť nenáboženské důvody touto cestou - cestou eutanazie a asistované sebevraždy - se nevydat? Myslím, že ano. Má smysl je uvádět, když už zazněly tolikrát? Nevím, zkusím to znovu.

Když jsem o tom kdysi v tomto pořadu mluvil, ozval se mi starší posluchač. Tón jeho dopisu byl dotčený, naléhavý a skličující. Ten člověk mi popsal svůj zdravotní stav. Byl nedobrý a jeho prognóza též. O sobě mi nic nesdělil. Ani o tom, zda je osamělý nebo ne. On ale chce mít možnost svůj život dobrovolně ukončit. Psychologicky mu rozumím. Není ostatně sám. Propagace eutanazie (případně asistované sebevraždy) se vždycky dovolává situace lidí, kteří si zoufají nad očekávanou bezvýchodností své situace. Domáhají se vlastně uznání práva na sebevraždu.

Nechci, aby to vyznělo cynicky, ale svobodu odchodu z vlastní vůle máme každý - a právo k tomu mlčí. Zachráněný sebevrah není stíhán. A takzvaně "úspěšný" sebevrah není - nebo aspoň neměl by být - odsuzován. Přesto v nás, pokud nejsme otrlí, tento krok vyvolává smutek. Je to zcela jiný smutek, než když někdo podlehne nemoci nebo zraněním. Je v něm tušení, po mém soudu správné, že vyústění jeho života mělo být jiné.

Co se stane, když právo v tomto případě přestane mlčet a uzná sebevraždu, byť odborně asistovanou nebo v podobě vyžádaného usmrcení, za legitimní tečku za životním příběhem? - Stane se to, s čím zákonodárná iniciativa původně nepočítala a soucitní občané rovněž ne.

Ti, kdo tuto možnost propagují, se dovolávají osudu lidí, jejichž tělesné postižení se skutečně jeví jako neúnosně frustrující a beznadějné. My ostatní jsme tím zaskočeni a naše útrpnost nás nutí připustit, že v takových případech by se jim snad mělo vyhovět. Že právní řád by měl připustit - byť výjimečně - možnost usmrcení ze soucitu, případně na odbornou pomoc při sebevraždě. Zkušenost zemí, kde k této legalizaci došlo, však říká něco jiného. O usmrcení tam žádají i jiní lidé než ti, na jejichž osud poukazovali propagátoři eutanazie. Jsou to dokonce většinou jiní lidé.

Přibývá tam těch, na něž dolehla opuštěnost a bezmoc stáří. Dokonce i těch, kteří se jí zatím pouze obávají. Holandský právní řád definuje eutanazii jako zákrok vyžádaný, přesto jsou tam usmrcováni ti, kdo o to nežádali, například lidé těžce dementní - a zákon to dovoluje. - Zkrátka: uvažujeme-li o legalizaci eutanazie, ptejme se též, co to udělá s lidmi, s laiky i lékaři, se společností. Co můžeme očekávat?

Nejspíše to, že zákrok, který byl původně zamýšlen jako mimořádný, se stane rutinním. Přestaneme si lámat hlavu, co dělat, aby se staří lidé necítili zoufale osamělí, protože budeme mít po ruce - eutanazii. Jako když nemocný zub nelze vyléčit, zbývá ještě jeho extrakce, běžný zákrok. Jak bude vnímán lidský život, když se dobrovolný odchod stane čímsi normálním? Jako představení, z něhož lze po vrácení vstupenky odejít? Bude tu ještě chuť uvažovat o jeho smyslu? Bude nějaký rozdíl mezi jeho naplněním a zmarněním? Co to udělá se společností, beztak už dosti atomizovanou a zaměřenou na konzum? - Kladou si propagátoři eutanazie takové otázky? Já je neslyším.

Zaráží mě ještě jedna okolnost. Nejsem si jist, zda média, veřejnost, agentury sledující veřejné mínění, dokonce zda lékaři vnímají jeden zásadní rozdíl. Je to rozdíl mezi usmrcením, ať už rukou lékaře nebo tou vlastní, a neprodlužováním umírání. Obojímu se totiž říká "eutanazie". Ta první je "aktivní", ta druhá "pasivní". Je to nešťastné pojmenování, svádí házet obojí do jednoho pytle. Usmrcovat bychom neměli, i kdybychom byli o to žádáni. Na to přišel už Hippokrates před půltřetím tisíciletím. Naproti tomu bychom měli umět dovolit zemřít.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .