Právo na práci v komunistickém Československu: sociální jistota, nebo mýtus?

Horníci
Horníci
Bylo opravdu jednou z tzv. sociálních jistot v komunistickém Československu právo na práci, nebo je to jenom jeden z mýtů, který se objevuje ve veřejném v prostoru?

„Do nového roku jsme vstoupili se střízlivým, ale plně oprávněným optimismem. Ne tak v kapitalistických zemích. Tam se tisíce a tisíce pracujících strachují, že v tomto roce ztratí své zaměstnání, a nezaměstnaní žijí v obavách, že práci nenajdou. (…) My však můžeme hledět do nového roku s nadějí a důvěrou,“ uvedlo Rudé právo 7. Ledna 1977. Dobová propaganda, byla všudypřítomná.

Jak si ale vysvětlit, že i v komunistickém Československu lidé žili ve strachu, že budou označeni za příživníky, tedy za ty, kteří nechtějí pracovat a nepracují, a právě za to mohou být odsouzeni do vězení? Jak uvádí historik Oldřich Tůma, právě tohoto zákona a paragrafu v 70. a 80. letech využívala StB jako formy nátlaku – buď k donucení ke spolupráci, nebo dotyčné dostal přímo za hranice.


Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek. Režii měl Michal Bureš. Hostem byl historik PhDr. Oldřich Tůma, Ph.D.

Takové příběhy nacházíme nejen ve vzpomínkách pamětníků, ale také v Archivu bezpečnostních složek. Kriminalizace těch tzv. politicky nespolehlivých byla totiž další možnou metodou, jak je nejen zastrašit, ale případně opravdu dostat i do vězení.

Pokud se zastavíme u historie „práva na práci“, tak je třeba uvést, že to měla být nejenom klíčová výhoda, ale režim také potřeboval plnou zaměstnanost. „Před rokem 1956 – než byl přijat příslušný zákon o příživnictví – byli lidé posílání do táborů nucených prací,“ říká Oldřich Tůma a vysvětluje: „Změna nastává od poloviny 60. let, kdy se komunistický režim snažil simulovat normalitu a to, že u nás údajně z politických důvodů není nikdo perzekuován.“

Vyjmenovávat a vypočítávat ty, kteří byli z politických důvodů vyhozeni ze svých zaměstnání a byli nuceni – i přes jejich vzdělání a kvalifikaci – vykonávat pouze manuální, nekvalifikované práce, by bylo na dlouho.

Právo na práci neexistovalo

Reportáž z JZD Volevčice, redaktor B. Ujček (1950)

V Dokumentu Charty 77 z 30. května 1977 je uvedeno: „Právo na práci je skutečně jedním z nejdůležitějších práv člověka a občana. Právem na práci se rozumí, že člověk má možnost vykonávat takovou práci, která odpovídá jeho schopnostem, kvalifikaci a zájmům. Československá ústava zaručuje toto právo všem občanům a nespojuje je s žádnými dalšími politickými či sociálními požadavky.“

A to jsou ta klíčová slova: „nespojuje s žádnými dalšími politickými či sociálními požadavky,“ protože to byl základ toho, zda dotyčný měl, či neměl právo na práci. Některé příběhy ale ilustrují zcela opačné případy.

Bezpochyby svět, ve kterém by ideálně všichni, kteří chtějí pracovat, tu šanci měli, je právě tím, který bychom si mohli přát. Komunistické Československo bylo státem, který se takto prezentoval, ale také to je jeden z mýtů, který ve skutečnosti neplatil.

Historik Oldřich Tůma vysvětluje: „Ona to spíše byla povinnost pracovat a právo na práci tak, jak ho zná dnešní Listina lidských práv a svobod, neexistovalo. A režim, který se sám takto prezentoval, možná v paměti některých překryl to, že tomu tak nebylo.“