Pravice a levice - o čem to vlastně je?

Umožnit státu, aby přerozděloval, hlásá zase levice. Obojí hlas si vypomáhá důrazem na pokaždé jinou hodnotu morální. Pravice akcentuje osobní odpovědnost každého za svůj život. Levice připomíná solidaritu se slabšími. Je zřejmé, že oba akcenty jsou důvodné, ale není psáno, že se mají vylučovat.

Nesnáze s přiřazením významu nastávají zejména při konkrétním politickém rozhodování. Je souhlas s evropskou integrací projevem levicovým a nesouhlas pravicovým? A jak klasifikovat postoj k jaderným elektrárnám nebo k režimu kamionů na dálnici D1 apod.? - U nás v Česku jsme si to zjednodušili. Pravice, toť Klaus a Topolánek, levice zase Paroubek a komunisté. Jinde to mají úplně jinak, ale zase ne tak zcela. Jazyková praxe vede všude k tomu, že za "pravicové" (případně "levicové") jsou označovány ty politické síly, které si tak říkají samy.

Oba termíny jsou v oběhu už od dob Francouzské revoluce, ale jejich význam se mění. Kdysi dávno byli pravicí konzervativci a levicí liberálové. Pak se liberálové stali pravicí a levicí byli socialisté. Ti pak převzali pravo-levou terminologii pro označení svých vnitřních sporů.- Zdá se, že když v nějaké společnosti nazrává konflikt, který má tendenci ji polarizovat, dědí obě jeho strany zavedenou titulaturu. Jedni jsou "praví", druzí "leví". Někdy v tom nastává pořádný zmatek, zejména když chceme porovnat pravo-levé spektrum v zemích s odlišnou sociální skladbou a historií. Nebo když scénu dějin ovládnou síly, s nimiž se předtím nepočítalo. V 30. letech minulého století Evropu trápilo dilema Hitler versus Stalin. Mnozí tehdy pokládali nacisty za pravici a stalinisty za levici a byli ochotni vycházet buď jedněm, anebo druhým vstříc. Pozdější zkušenost vyvedla z omylu jen některé.

Nevím, zda i v jiných postkomunistických zemích, ale u nás máme rozumění ztíženo hodnocením. Po listopadovém převratu se leckde, hlavně ve většinových médiích, vžil názor, že pravice je "dobře" a levice "špatně". Dá se tomu rozumět. Transformace si žádala změny, které - jinde a za jiných okolností - připomínaly postupy politické pravice. A důvodná nechuť ke komunistům, kteří se od počátku až dodnes pokládají za levici, se přenesla na levici vůbec.

Když se ale tolik mluví o pravici a levici, je záhodno pátrat po konfliktu, který má tendenci společnost polarizovat. Jaké povahy asi může být? - Nevím, jak jinde, ale v zemích západního civilizačního okruhu mělo napětí mezi pravicí a levicí (přes všechny proměny obsahu, které jsem zmínil) jeden společný rys. Neříkám, že vždycky, ale většinou. K pravici tíhli spíše ti majetní a mocní, kdežto k levici ti méně majetní a méně mocní, případně nemajetní a bezmocní. Tuto konstantu nelze nevidět. Komunistické režimy tu scenérii zatemnily (víme, za jakou cenu). A v zemích, jimž říkáme vyspělé, došlo po 2. světové válce k všeobecnému vzrůstu hmotného blahobytu, takže se zdálo, že ten osudný konflikt svou razanci ztratil. Mnohé však naznačuje, že i těmto šťastným zemím "tučná léta" v dohledné době skončí.

Nebudu se zabývat příčinami té změny, kdo chce, poučí se jinde (lze je zahrnout pod mnohoznačný pojem globalizace). Ale tzv. sociální nůžky se začínají opět rozevírat. Někteří seriózní sociologové a politologové hovoří dokonce o refeudalizaci společnosti. Míní tu "naši", západní. Pravo-levé napětí opět získává živnou půdu. "Sociální otázka" znovu tlučen na dveře, i když v jiné podobě než v 19. století. K jejímu řešení je třeba dvou: pravice i levice. Ty u nás, které si tak říkají, zatím na ně nemají. Neumějí se domluvit. Leda jen o druhořadých tématech. Měly by se to naučit. A neměly by otálet příliš dlouho.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumentyv sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .