Pravdomluvnost v mezních situacích

Pamatuji poměry před 10, 20 i 30 lety. Nikdo je soustavně nezkoumal, ale vysoce převážná většina mých tehdejších kolegů se v takové situaci uchylovala k tzv. milosrdné lži. Často to byla snaha vyvléci se alibisticky z nesnadné situace, tedy manévr, s jakým se v nejrůznějších souvislostech setkáváme dodnes, a to nejen u lékařů, ale i u příslušníků jiných profesí; třeba u politiků. -

Říkávalo se, že lékař nemá brát pacientovi naději (takto zněl i redakční titulek jednoho ze zmíněných článků v Lidovkách). Jakou naději je ale třeba dávat smrtelně nemocnému? Lež má krátké nohy. A ta milosrdná vůči smrtelně nemocnému pacientovi je má nejkratší. On totiž tu zamlčovanou pravdu nakonec pozná sám. A k tomu, kdo mu ji tajil, ztratí důvěru.

Z výpovědí oslovených lékařů v Lidovkách bylo znát, jak je to pro ně těžké. Pokud jde o pravdomluvnost lékaře v takových situacích, zněla jejich odpověď většinou: "Ano, ale..." - To ale vyjadřovalo zřetel k dispozicím pacienta, k jeho schopnosti tvrdou pravdu unést. "Lékař nesmí nemocnému ublížit," připomněl profesor Höschl. "Čím jsem starší, tím hůř se mi sděluje pravda o smrti," uvedl profesor Koutecký a naznačil, jaké to je, má-li lékař v takové situaci před sebou pacienta, který je na to zcela nepřipraven. - A toto je těžištěm mé krátké úvahy.

Během několika desetiletí se podstatně změnil vztah většiny naší populace ke konečnosti života, tedy k smrti, a to jak svého bližního, tak i ke své vlastní. Toto téma je jednoduše vytěsňováno. Ona k tomu moderní doba směřuje všude, ale nestejně rychle. V prostředí, které nebylo tak důkladně odnáboženštěno jako to naše, přece jen přetrvává schopnost nahlédnout smrt z hlediska věčnosti. -

Tam, kde trvají středostavovské tradice, včetně majetkoprávní kultury, je poslední pořízení nezbytnou samozřejmostí a bylo by hanbou je zanedbat. Sluší se tudíž se smrtí počítat. - Tam, kde je dosud v paměti aktivní účast blízkých na poli válečném, nevymizela tolik schopnost pohlédnout na smrt otevřeným hledím. - Bylo by jistě zajímavé zkoumat naši kulturu i z tohoto hlediska.

Asi bychom zjistili, že těch nepřipravených je zde hodně. Mají s tím problémy i ti lékaři, kteří by v mezních situacích rádi preferovali otevřenost.

Jak to udělat, aby se vědomí určitého významného rozměru života nevytratilo zcela? Těžká věc. Napadne nás výchova v rodině. O ambicích rodičů coby vychovatelů si však nedělejme iluze. Většina jich selhává tváří v tvář tématům méně propastným, než je smrt.

Školní výchova pomocí výuky předmětu zvaného třeba etika je zatím utopií. Nevím, kdo by ho vyučoval a zda bychom se dokázali dohodnout na jeho náplni. Zbývá lékařská etika jako obor přednášený na lékařských fakultách.

Bývá tam popelkou a někde ji chtějí připravit i o to málo, které jí zbývá, protože považují jiné obory, ty klinické, za důležitější. -

Všimněme si, že většina médií se tomuto problému (a ani jiným etickým tématům) prakticky nevěnuje.

Tady je cosi v nepořádku. Co s tím? Zdá se, že jediným východiskem je zatím - tak jako v jiných případech - samoobsluha.