Praha 2010: Obama, Medvěděv, Írán

Obama, do té doby výřečný, jako kdykoli před tím, se náhle zadrhával, bylo vidět, jak váží slova, a jak se snaží neříct něco příliš závazného nebo konkrétního. Naopak Medvěděv mluvil bez zaváhání, a s jakousi chutí. Bylo patrné, že postoj k íránskému jadernému programu a případným proti-íránským sankcím je věcí, která zatím dělá vrásky jen Americe, zatímco Rusku dává do rukou velmi účinné nástroje pro posílení vlastních pozic. Zatímco Američané totiž považují jadernou zbraň v rukou Íránu za nebezpečí pro sebe a své spojence, a také jako otázku své zodpovědnosti za svět, Rusko evidentně zatím nemá s jaderném Teheránem problém. Evidentně nevěří, že Írán s jadernou zbraní v rukou by ho mohl nějak ohrozit, ať přímo nebo nepřímo, třeba proměnou geopolitických poměrů v oblasti. A tedy přísně vzato, Moskva se v této souvislosti nechová jako světová supervelmoc, pociťující nadnárodní zodpovědnost, ale spíše jako rozmazlené dítě, které je připraveno zjednat si pozornost a respekt jakýmikoli prostředky. Třeba právě drahotami ohledně sankcí, které by měly Írán přimět ke změně politiky.

Spojené státy, a s nimi všichni ti, kdo považují nuklearizaci íránského režimu za nebezpečnou, mají štěstí v tom, že západní Evropa je momentálně velmi nakloněná tomu, vidět íránskou otázku jako závažný problém. V Berlíně, Paříži, Londýně i Římě stojí na čele vlád politici, kteří jsou ochotni zaujímat jednoznačná stanoviska – což není disciplína, v níž by Evropa jinak excelovala. Totéž zřejmě platí i o novém šéfovi Mezinárodní agentury pro atomovou energii.

Problém je, že podobný soulad nepanuje s dalšími dvěma mocenskými centry, tedy Moskvou a Pekingem. Rusko a Čína nejsou ochotny postavit se íránskému problému jako k problému vlastnímu, ale spíše jako k otázce, na které si za jejich přihlížení budou lámat zuby jejich američtí soupeři ještě řadu let. Zda a kdy budou tyto dva státy ochotny změnit svůj postoj, a - například těsně před tím, než Írán uspěje – včas otočit, není známo. Právě ruské a čínské stanovisko je nicméně klíčové, protože na rozdíl od Brazílie, Indie nebo Japonska právě Peking a Moskva mají stálé místo v Radě bezpečnosti, a tedy možnost zablokovat jakoukoli rezoluci, která by se týkala sankcí proti Íránu.

Zatímco čínské stanovisko je dlouhodobě známo; je vyhraněně negativní; a z pochopitelných důvodů také nebylo předmětem pražských jednání, ruská pozice je složitější. Moskva v posledním roce přinejmenším rétoricky začala své pozice zmírňovat. A poté, co se začaly objevovat některé nové údaje i íránských úspěších v jaderném výzkumu, nechali se ruští představitelé slyšet, že za určitých okolností by sankce zvážili. Zároveň však zpochybnili, že by se tyto sankce mohly týkat rusko-íránské jaderné spolupráce například při výstavbě jaderného reaktoru v Bušehru, a během pražských jednání ústy náměstka ministra zahraničí Rjabkova vyloučili například embargo na export zpracované ropy.

Je dobře známo, že prezident Obama strávil první rok svého funkčního období námluvami se starými americkými nepřáteli, a snažil se je spíše okouzlovat, obletovat a přesvědčovat. Nyní, když už se dostává pod tlak i doma, dospěl k závěru, že k cukru přidá i bič. Tím by měly být ve vztahu k Íránu i sankce, a pro ty potřeboval získat Rusko. Dohoda, kterou podepsal s Medvěděvem v Praze, je pro Rusko výhodná hospodářsky, ale i prestižně a diplomaticky. Součástí složité výměny ústupků a úsluh snad měla být i změna ruského stanoviska ohledně sankcí.

Na ty byly oba státníci pochopitelně při závěrečné tiskové konferenci dotázáni, a jak jsme již konstatovali, Medvěděv se v této otázce cítil mnohem příjemněji než Obama, jenž si dal pozor, aby neřekl nic konkrétního nebo nového. Přece jen však z jeho úst zaznělo, že by chtěl přísné sankce, a to ještě letos na jaře, což znamená, během několika týdnů. Medvěděv nic takového nepopřel, ale hovořil o inteligentních sankcích, které by nepostihly íránskou společnost, ale snad spíše elitu Revolučních gard. To jsou slova vítaná, ale ne příliš závazná. Na íránském hospodářství leží již tři různé sady sankcí, a čtvrtá sada sankcí bude zbytečná, nebude-li opravdu účinná.

A tak můžeme bez pochybností konstatovat, že v Praze byla podepsána rusko-americká dohoda o snížení stavu jaderných zbraní, o tom, k jakým ústupkům byl prezident Medvěděv ochoten se zavázat, můžeme i nadále přemýšlet. Otázkou je, zda si tím po dnešku může být jist alespoň Medvěděvův partner v jednání, Barack Obama.

Další kolo tohoto napínavého příběhu se odehraje příští týden v New Yorku, kam přijedou desítky světových státníků aby jednaly o jaderné bezpečnosti, a Barack Obama se sejde se svým čínským protějškem Chu Tin Tchaem. Vyvrcholením tohoto procesu bude květnová konference zemí, které podepsaly Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.