Povolební Libanon

11. červen 2009

Prozápadně a liberálně orientovaní Libanonci si v těchto dnech asi říkají, že nemusí zrovna pršet, stačí když alespoň kape. Nedělní parlamentní volby dopadly totiž z jejich hlediska skvěle, ale v kontextu libanonské politiky znamenají jen malý krok v před a zbytečně jásat není na místě.

0:00
/
0:00

Libanonská společnost je přinejmenším od roku 2005 ostře rozdělena na dva bloky, na jedné straně stojí prozápadně orientovaní sunnité, drúzové a křesťané, a na druhé zas šíité reprezentovaní zejména Hizballáhem, a menší část křesťanů. Jednou z velkých otázek těchto voleb bylo a je, zda Libanon bude budovat standardní demokracii západního typu, ke které má tato země v mnoha ohledech velmi blízko, a nebo zda se bude i nadále vyskytovat v blízkosti zemí jako je Sýrie a Írán, které mají své mocenské a ideologické zájmy v celém regionu. Mezi oběma bloky je hodně zlé krve, a také krve opravdové, protože na celou řadu vysokých politických představitelů byl v posledních letech spáchán atentát. Většina obětí byla z prozápadního tábora, a jak se nyní ukazuje, také za první z řady těchto vražd, totiž smrtí libanonského expremiéra Rafíka Harírího, pravděpodobně stál Hizballáh.

Na prozápadní stranu se v nedělních volbách přiklonila jasně nadpoloviční většina voličů, i když mluvit o jasných výsledcích je v Libanonu nepřesné. Tamní volební systém rozděluje parlamentní křesla pomocí složitého systému, který má uspokojit každou z početných nábožensko-etnických skupin. Parlament je například rozdělen na dvě stejné poloviny zvlášť pro křesťany a zvlášť pro muslimy, a výsledek u většiny křesel je předem jasný. Ani prohra Hizballáhu neznamená jeho politickou likvidaci, spíše jen ztrátu části vlivu, nic více.

Saad Harírí, syn zavražděného expremiéra a vůdce prozápadního bloku tedy díky volbám bude sestavovat vládní koalici, ale nikde není řečeno, že se mu podaří sestavit vládu tak, aby na ní Hizballáh neměl žádný vliv. Dosavadní uspořádání fungovalo právě tak - Hiballáh měl de facto právo veta nad vládními rozhodnutími, a o něco podobného bude usilovat i po údajně prohraných volbách.

Krom toho síla Hizballáhu nespočívá zdaleka jen v určitém počtu parlamentních křesel, ale v jeho mocenské základně v početných šíitských okresech. Hizballáh je de facto státem ve státě, s obrovskými finančními prostředky, vlastní televizí, a také armádou, která je lépe vybavená a odhodlanější, než je armáda libanonská. Samostatnou otázkou je, zda samotný Hizballáh stál o vlastní drtivé vítězství, bylo by pro něj možná kontraproduktivní. Momentální situace mu vyhovuje, a nenutí ho k tomu, aby dále utahoval smyčku nad celým státem, protože jeho odpůrci, zejména z řad maronitských křesťanů a sunnitů, jsou na to příliš silní. Hizballáh si tedy zatím užívá toho, co má, tedy vliv a autonomní život, a nehodlá se pouštět do boje, který by také zbytečně dráždil mocné spojence prozápadní vlády, zejména Egypt a Saúdskou Arábii, jež s nevůlí sledují pronikání íránského vlivu do oblasti právě prostřednictvím šíitského Hizballáhu.

Vůdce Hizballáhu Hassan Nasralláh proto svou porážku velmi brzy přiznal, a vytvořil dojem, že mu jde o blaho celé země. Také prozápadní vítězové byli velmi umírnění v oslavách a hovořili o vítězství všeho libanonského lidu a nutnosti spolupráce. Nad zemí se totiž ještě pořád vznáší obava z rozpoutání občanské války, která Libanon po 15 let deptala. Ještě nedávno napětí znovu vzrostlo, když se oba tábory nebyly schopny po 18 měsíců dohodnout na společném kandidátovi na prezidenta, a došlo na několikadenní přestřelky, při kterých šíité jednoznačně převážili. Hizballáh tedy nakonec de facto prosadil svého kandidáta, který je od té doby vydáván za kompromisní řešení - je jím Michel Slejman. S Hizballáhem bude muset počítat každý, kdo bude v Libanonu vládnout.

Zatím proti sobě stály jasně definované bloky, ale na obzoru je možná nová vlna přesunů. Dosud velmi tvrdý odpůrce Sýrie, vůdce Drúzů Walíd Džumblát zmírnil svůj postoj, a mluví o tom, že s mocným sousedem se nakonec budou muset dohodnout. Naopak křesťan Michel Aún, který zatím z čistě politických důvodů stál s šíity proti prozápadním silám, hodlá zřejmě zaujmout praktičtější středovou pozici. Jeho pokus získat samostatné postavení po boku Hizballáhu, a nikoliv ostatních křesťanů, totiž nevyšel a jeho nedělní volební neúspěch je hlavní částí ztráty prosyrského bloku. Křesťanští voliči dříve slyšeli na jeho reformní sliby, ale v těchto volbách dali přednost tradičním křesťanským stranám, které jsou sice zkorumpované a spojené s mocnými rodinami, ale za to se na rozdíl od Aúna snaží držet zemi dále od Sýrie a Íránu.

Tak či onak, Libanon teprve čeká období, kdy se budou vyjasňovat pozice, a oba bloky se budou pokoušet pohybovat malými krůčky ke svým vlastním cílům. V mezích daných možností prozápadní síly získaly nejvíce, co mohly, protože si udrží přízeň západu a jeho politickou a zřejmě i hospodářskou pomoc, ale jistě se jim nepodaří třeba přimět Hizballáh k tomu, aby se zbavil vlastní armády a podřídil se libanonským zákonům. Nic zásadního se pro Libanon nevyřešilo, a ani v nejbližší době nevyřeší.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio