Poučení z voleb

Nejde-li někdo k volbám, protože si neví rady nebo protože je stavem politické scény otráven, lze jeho neúčast vnímat jako gesto jisté poctivosti vůči sobě samému čili autenticity, jak se říkává. Ale marná sláva, 40% voličů, zanořených do své vlastní subjektivity a demotivovaných dokonce natolik, že ani nejdou k volbám, to je pro společnost značná zátěž. Asi jako velmi, ale opravdu velmi nadměrná tělesná váha způsobená nikoli svalovinou, ale nefunkčním podkožním tukem.

Znamenité zisky nereformovaných komunistů 13 let po rozpadu sovětského bloku, zatímco jinde se komunistické strany (včetně té čínské) buď transformují, anebo postupně zanikají, z nás činí pozoruhodnou výjimku. Jistě, jakési vysvětlení je po ruce. Nespokojenost velké části obyvatel se sociální politikou státu, koneckonců i vysoká volební neúčast, která dodala hlasům pro KSČM větší váhu atd. Ale stejně: vsadí-li každý pátý volič na politickou sílu, která je ve světovém měřítku neperspektivní, neboť také trpí zanořeností do své vlastní subjektivity, to je známka povážlivého nedostatku politické racionality.

Nu, a za zamyšlení stojí i osud naší politické pravice, resp. těch, kdo se za ni vydávají. ODA to má už odbyté. Prognóza přežití US je nejistá. Ne proto, že by ji pohltili lidovci, jak hlásal jeden nepříliš chytrý billboard. Lidovci totiž také dosti tratí, ale o tom jindy. US má namále, protože nemá dost voličů. A to proto, že náš občan, který si myslí, že je pravicový, volí ODS. Tedy stranu stále dosti populární, ale (jak se ukázalo) s koaličním potenciálem blížícím se nule. Mj. proto, že vsadila na člověka, který je navíc bytostně neschopný dialogu.

Pokud se ukáže, že směřujeme spontánně (tedy nikoli nějakou legislativní chytristikou, ale spontánně) k systému dvou velkých stran, je otázkou, jak si bude počínat - a co bude vůbec zač - ta druhá strana. - Myslím, že vyjmenované problémy jsou mnohem závažnější než údajné ohrožení naší milé vlasti nároky sudetských i jiných Němců, případně osou Mnichov-Vídeň-Budapešť.

Něco by se asi mělo změnit. Ale co a jak? Božím zázrakem? Blanickými rytíři? Babo, raď! - O jedné možnosti bych věděl.

Stále častěji si kladu otázku, do jaké míry souvisí stav naší politiky se stavem naší žurnalistiky. Kladu si ji zejména poté, co se zjistilo, že dva redaktoři deníku, který chce být seriózní, uveřejnili pod pseudonymem jistý text v časopise, který nechce být seriózní. Nadto takový text, který je ranou pod pás významné političky. Jeden z těch dvou platil za vnitropolitického komentátora onoho seriózního deníku, zatímco šéf časopisu, který se o serióznost neuchází, rád vystupoval jinde také jako vnitropolitický komentátor. - Tato novinářská proměnlivost připomíná embryonální kmenové buňky. Z těch se totiž mohou vyvinout buňky kterékoli tkáně, do níž byly zrovna vsazeny.

To by přece být nemělo! Buď jsem komentátor seriózního deníku, anebo podloudný pisálek. Buď jsem opravář v seriózním autoservisu, anebo jsem zlodějem aut (a beru na sebe příslušné riziko). Civilizační pokrok spočívá mj. v dělbě práce. Nemá smysl vystavovat ve výkladní skříni obchodu se špičkovými parfémy čerstvé ovoce a zeleninu. A je zcela absurdní, když celník funguje jako pašerák starožitností.

Občas čtu v novinách stesk nad pokleslostí naší politické kultury. Co takhle pozvednout kulturu žurnalistiky?

rse@rozhlas.cz