Poučení z havárie

Doufejme, že napravitelnou. Je tu ale rozdíl. Neexistuje opravna, kam bychom nechali odvléci stranické sekretariáty s Poslaneckou sněmovnou a několika redakcemi v naději, že si je odtud v dohledné době vyzvedneme v lepším stavu. Poučení je ale možné. Bude obtížnější, neboť na selhání našich politických elit se podílí i více faktorů, než tomu bývá u většiny dopravních nehod. Jedním z nich je profil našich politických stran.

Všechny vznikly, případně se obnovily po listopadovém převratu, jak se říká, na zelené louce. Tedy bez zažité a dlouhým časem ověřené zkušenosti s tím, co je politická strana, jak funguje, jaký je její účel a smysl. Měli jsme zkušenost jedinou a to s předlistopadovým mocenským monopolem strany komunistické. Měli jsme ji všichni. My, kdo jsme v této straně nebyli i ti, kdo v ní byli. Je to zkušenost zažitá, proto bohužel i směrodatná. Působí v nás, v našem vnímání a konání i pokud jde o strany současné.

Na tom není nic divného, vidíme to i jinde. Všimněme si setrvačnosti velkých podniků, jejich závislosti na státě a jejich spoléhání na to, že je vytáhne z bryndy. Nebo jiných podniků a jejich podvodnických strategií, které přetrvávají z doby takzvané šedé ekonomiky reálného socialismu. A do třetice si všimněme menších firem, které provozují kromě šlendriánu i vekslácko-melouchářské manýry starých časů. Je toho hodně, co lze zahrnout do neblahého odkazu doby minulé. Že mu neodolaly politické strany, zvláště některé, by zas nemělo tolik překvapit. Vraťme se k předlistopadové KSČ.

Byla to strana, která už od roku 1929 praktikuje takzvaný leninský model. Lenin kdysi uhnětl z někdejší většinové frakce ruské sociální demokracie stranu nového typu. Budoval jí jako armádu, jejíž posláním bylo dobytí státu. Stalin jí pak dal podobu armády, okupující stát již dobytý. Na to se už pamatujeme. Tak se chovala KSČ po roce 1948 a s malou přestávkou Pražského jara v tom pokračovala a svým bezohledným parazitismem devastovala společnost až do listopadového převratu. Obávám se, že tento model mají některé naše strany v krvi.

Nemáme už stranu jedinou, je jich tu několik, mocenského monopolu je proto nutno se zříci, ale touha šturmovat stát a parazitně se v něm zabydlet trvá. Aspoň si ho šikovně rozparcelovat. Potlačené monopolistické choutky působí v podobně snahy dostat na Hrad svého člověka bez ohledu na to, zda je těm druhým přijatelný nebo ne. Formálně demokratické procedury, které jsme si zavedli, tomu brání, ale snaha tu je. Proto máme s výběrem hlavy státu těžkosti. Nejsou to jen strany samy, je to i veřejnost. Strany, které mají zmíněné choutky, jsou voličsky nejsilnější.

Zda-li by je měly i strany voličsky slabé nebo propadlé, kdyby na tom byly lépe, to nevím, možná, že ne. Zatím je tomu tak, že rozdělené voličstvo podporuje strany silné coby bojové družiny a to v naději, že urvou na státu, co se dá. Pak je tu část voličstva, které ostentativně nevolí. I toto rozdělení připomíná doby minulé.

Kéž by nám svízele s prezidentskou volbou posloužily jako podnět k inventuře našich dosavadních, možná bezděčných představ o tom, co je politická strana, co je politika a co je obecný zájem. Bude to pracné poučení, ale bez něj dojde při nejbližší možné příležitosti k další dopravní nehodě.