Poučení z chyb George Bushe

Prostou logickou úvahou z toho vyplývá jednoduchý závěr: Staronový prezident dělá nějaké chyby, jeho příznivci si přejí, aby je napravil, odpůrci ale soudí, že to nedokáže.

Takový závěr je ovšem unáhlený. Svět přece jen není tak jednoduchý. Nikdo přece nemůže popřít, že dosavadní Bushova hospodářská politika byla účinná. Převzal zemi ve chvíli, kdy se začaly propadat akcie technologických firem. Amerika ztratila svůj dosavadní bezbřehý optimismus a stála před recesí, kterou mohly ještě zdůraznit důsledky teroristických útoků na New York z jedenáctého září 2001.

Bush využil tradiční prostředky pravicové politiky. Snížil daně z příjmu bohatým a tlačil na snižování úrokové míry. Taková podpora investic skutečně zabrala, prezident navíc začal utrácet. Růst nakonec překročil čtyři procenta hrubého domácího produktu. Jednoznačný úspěch, dalo by se říci. Proč tedy očekávají změnu hospodářské politiky dokonce i Bushovi příznivci? Důvod je prostý - úspěch totiž nebyl zadarmo. Amerika má dnes roční schodek přes 400 miliard dolarů a hodnota samotného dolaru na finančních trzích klesá. To může způsobit mnohé problémy.

Americe, tedy nejsilnější ekonomice světa, každý rád půjčuje, nezačnou se ale věřitelé - především východoasijské centrální banky - v nejbližší době bát? Mohly by mít důvod, protože na záchranu dolaru bude zřejmě americká centrální banka zvyšovat úrokovou míru. Důsledkem může být pokles investic, horší prosperita a neschopnost splácet dluhy.

Situace přitom je, jak víme, ještě složitější. George Bush se pustil do války proti světovému terorismu, což stojí ročně přes sto miliard. Krize na Středním východě se navíc podepsala na rostoucích cenách ropy. Zvyšují se tak dramaticky, že snižují v celosvětovém měřítku hospodářský růst. V dobách války se přitom jen těžko budou snižovat vládní výdaje a pokud se ji nepodaří rychle ukončit, může snížit schopnost splácet dluhy. Jde tedy o zcela reálné riziko, že úspěch nemusí vydržet. Z takových obav vychází kritika Bushových odpůrců i rady jeho přívrženců, aby přece jen o něco změnil kurz. V konečném hodnocení ale nejvíc záleží na tom, jak je problém ve skutečnosti velký.

Schodek amerického rozpočtu se zdá být astronomický a nepochybně se s ním musí něco dělat. Ve srovnání s Evropou je ale vidět, že ve skutečnosti nejde o žádnou velkou tragédii. Dosahuje totiž čtyř procent hrubého domácího produktu a je tedy srovnatelný s deficity Německa a Francie. Češi, jak známo, mají dluh relativně ještě o poznání vyšší.

Válečné výdaje dosahují zatím čtvrtiny schodku. Americký růst také může být ohrožen, sotva ale skutečně zastaven. Liberální ekonomika, která funguje bez velkých byrokratických zábran a dlouhodobě zvyšuje investice do nových technologií, nejde zastavit rostoucí cenou ropy a dokonce ani zdražením půjček. Kritici ovšem varují, že situace se může nadále zhoršovat. Vždyť Bush přece nenabízí skutečný recept na překonání schodku. Hovoří pouze o tom, že podporou domácí těžby a hledáním alternativ sníží závislost na dovozu ropy. K tomu navrhuje reformu penzijního systému. Lidé by si měli sami více spořit na stáří a nespoléhat na státní fondy, které by se navíc měly postupně privatizovat.

Skutečně není jisté, zda takové regulace mohou vývoj významně ovlivnit. Tím by se dala analýza uzavřít a zdviženým prstem by se mohlo dát americkému prezidentovi najevo, aby konečně začal něco dělat.

Ale i to by bylo předčasné. Vtip Bushovy politiky je v tom, že má hlubší základy. Neřídí se jen ekonomickými, nebo politickými zákony, obrací se na všechny Američany.

Když skončil bezbřehý optimismus Clintonovy éry z nástupu nových technologií, snažil se Bush od začátku zdůrazňovat elementární občanskou odpovědnost. Namísto stálého růstu konzumu soustředil pozornost občanů na investice do budoucnosti - do výroby a do vzdělání nastupující generace. Trochu tomu odporuje trend rostoucích dluhů státního rozpočtu. Bush se ale snaží zcela upřímně přimět občany, aby se stali ještě samostatnějšími a zajistili se na stáří. Pokud prosadí i tento plán, může se změnit společenská atmosféra do té míry, že státní zadlužování na podporu občanské odpovědnosti nebude potřeba.

Americký prezident vychází z dlouhodobé vize, kterou za čtyři roky nestihl uskutečnit. Teď dostal možnost učinit další krok.