Potřebuje Německo novou levici?

Ta má vzniknout spojením obou seskupení. A nabídnout má zcela nové levicové koncepty, reagující na současné německé problémy. Na rozdíl od konzervativních křesťanských demokratů, ale i neúnosně liberalizujících se sociálních demokratů koncepty v duchu staromileckého marxistického pojetí. Blikat vlevo a odbočovat doprava, charakterizoval ve svém projevu současnou politiku sociálních demokratů Lothar Bisky, to už známe a nemůžeme dál trpět.

Sloučení obou stran má i pragmatické pozadí. Zatímco postkomunisté z PDS v nových spolkových zemích, tedy v bývalé NDR, které po čtyřicet let vládli pod názvem SED, dosáhli nebývalého volebního úspěchu - získali 25 procent volebních hlasů - radikální socialisté (WASG), kteří svoji kampaň sami za sebe soustředili na bývalé Německo západní, byli neúspěšní. Dostali pouhých 4,9 procenta. Nebýt skutečnosti, že obě strany šly do voleb společně, na společné kandidátce, zůstaly by Oskaru Lafontainovi a jeho soudruhům brány Spolkového sněmu uzavřeny.

Lothar Bisky, předseda PDS se k základní příčině politického úspěchu radikální německé levice dostal ve svém projevu nejblíže, když charakterizoval politiku bývalého kancléře Gerharda Schrödera: Nejdůležitějším pramenem nových šancí pro levici byl rozchod mnohých se Schröderovou sociální demokracií a s jeho politikou Agenda 2010. Připomeňme si, že politika Gerharda Schrödera nebyla co do obsahu nikdy nijak oslňující, oslňující byla jen jeho mediální prezentace. Ne nadarmo se mu také říkalo mediální kancléř.

Do prvního volebního období Schröder vstupoval ověnčen aureolou modernizátora socialistického pojetí politiky. Spolu s Tony Blairem, inspirováni guru postmoderní politické filosofie Antony Giddensem, vypracovali novou, liberalizovanou koncepci sociálně demokratického vládnutí. Nazvali ji Třetí cesta. Nic z toho však Schröder v jím praktikované politice neuplatnil. Zbavil se alespoň starosocialisty Oskara Lafontaina. Nejprve ho přiměl opustit post spolkového ministra financí a poté i post předsedy strany. Nakonec Oskar Lafontaine, zvaný také Napoleon ze Sárska, opustil řady sociální demokracie.

Sama Schröderova politika sebou nesla pachuť zklamání a rozplizlosti. Logicky měl tedy volby v roce 2002 prohrát. Neprohrál je. Pomohla mu jednak povodeň tisíciletí, kterou tento mistr mediální prezentace dokázal dokonale mediálně pro sebe vytěžit. Další, nezanedbatelnou příčinou Schröderova opakovaného volebního vítězství byla slabá opozice. Vzpamatovávala se ze skandálů kolem financování strany, neschopna vydýchat skutečnost, že v čele strany stojí zatím nevýrazná Angela Merkelová. Nadto si Schröder pomohl podvodem na voličích. Ačkoli spolková vláda už na jaře 2002 věděla, že německý hospodářský vývoj začíná stagnovat, čísla, která měla k dispozici, Schröder utajil. Němcům před volbami naopak tvrdil, že se mají lépe, než kdykoli předtím.

Logika hospodářství je ale neúprosná. Německé lokomotivě došla pára. Všechny dosud neřešené a reformy vyžadující problémy se obnažily a začaly nést své nepříjemné plody. V důsledku vysokých nákladů na pracovní sílu, přebujelého sociálního státu, neúnosné byrokratizace začal unikat kapitál na jiné trhy. Zejména na východ. Podniky, které donedávna ještě působily, jakoby tu měly být navěky, zavřely své brány a po tisících začaly propouštět. Míra nezaměstnanosti se začala blížit té, kterou Německo vykazovalo v době velké hospodářské krize před nástupem nacismu. Nejvíce byly postiženy nové spolkové země. Nezaměstnanost tu často překračuje 20 procent. Kdo jen mohl, utíkal za prací a novou existencí do západního Německa. Města v Lužici a Meklenburku se začala vylidňovat a připomínat krajinu duchů. V té chvíli kancléři Schröderovi nezbylo, než aby začal hledat řešení. Tak vznikla reformní Agenda 2010. Nepochybně krok správným směrem. Jen se ten krok nepodařilo mediálnímu kancléři mediálně prodat natolik, aby nevzbudil až iracionální odpor v nových spolkových zemích, živený populisty z PDS a sociálně demokratickým odpadlíkem Oskarem Lafontainem. Wir sind das Volk, my jsme ten lid, volali bývalí východní Němci v létě 2005 na náměstích v Lipsku, v Chemnitzu, v Halle, v Magdeburku. Dávali tak najevo, jak protilidová Schröderova reforma je. Jak už to chodí, pro Německo životně důležité reformní kroky se tak obrátily proti kancléři reformátorovi. Zdiskreditovaný autor zdiskreditoval i to, co bylo jinak nezbytné a potřebné. Není pak divu, že populisté tehdejšího kancléře nejen porazili jeho vlastními zbraněmi, navíc zaplnili prostor, který Schröder svojí předchozí nezodpovědnou politikou vytvořil.

A tak je otázka, zda měl Oskar Lafontaine pravdu na sjezdu postkomunistů v Halle, když se pokoušel tvrdit:

Levice to nevzdá, levice neselže, uvede do života novou levici, protože Německo potřebuje novou levici. A novou levici potřebujeme, abychom mohli dělat jinou politiku v tom nejlepším slova smyslu, abychom poměry znovu roztančili. Mnoho štěstí.

Není spíš pravdě blíž výrok Gregora Gysiho. Jen ale za předpokladu, že jej budeme se vší naší historickou zkušeností umět číst a poslouchat:

My víme o jedné alternativě ke kapitalismu. Ale slíbili jsme lidem a svému slovu dostojíme. S námi nikdy nevznikne diktátorský nebo autoritativní socialismus, ale vždy jen socialismus demokratický. A to také dokážeme.