Mnoho Židů žijících ve Velké Británii se dnes v souvislosti s blížícím se brexitem pokouší získat německé občanství. Jedním z úspěšných žadatelů je Simon Wallfisch, vnuk německé Židovky a slavné violoncellistky Anity Lasker-Wallfishové. Ta se po válce zařekla, že se do země, která zavraždila její rodiče, nikdy nevrátí.
Píše o tom britský deník Independent.
„Po způsobu, jak sobě i svým dětem zajistit budoucnost, jsem začal pátrat kvůli neštěstí, kterému říkáme brexit. Chtěl jsem zůstat Evropanem, a tak jsem si vyřídil evropské občanství,“ vysvětluje na stránkách Independentu známý violoncellista Wallfish, kterému se v říjnu podařilo získat německý pas.
Na německé velvyslanectví v Londýně se od června minulého roku s žádostí o německé občanství obrátilo více než tři tisíce britských žadatelů. V letech před referendem o brexitu to přitom bylo nanejvýš dvacet ročně.
O občanství jiných zemí Evropské unie si požádalo mnoho Britů, jejichž předci pocházejí z různých částí Evropy. Ale pro Židy, jejichž rodiny opustili Německo, aby uprchli před nacisty, znamená takové rozhodnutí často přehodnocení mnohogeneračního pohledu na tuto zemi.
V Německu žije okolo 200 tisíc Židů a jejich počet se zvyšuje. Především pro mladé Izraelce představuje Berlín poslední baštu liberální společnosti. Nicméně německé hlavní město židům nenabízí vždy to, co si od něj slibují. O tématu se rozepisuje německý list Die Welt.
Podobně jako Simon Wallfisch opírají své žádosti o 116. článek německé ústavy. Ten zaručuje potomkům osob, kterým bylo v dobách Třetí říše odebráno německé občanství, možnost požádat o jeho navrácení.
Simonova babička, Anita Lasker-Wallfishová, byla v 18 letech deportovaná do Osvětimi. Podařilo se jí přežít díky tomu, že se stala členem ženského táborového orchestru. Společně s jeho dalšími členy musela hrát klasickou hudbu ve chvílích, kdy byli jiní Židé odváděni do plynových komor.
V listopadu 1944 se dostala do tábora Bergen-Belsen, kde ji v dubnu 1945 osvobodila britská armáda. V roce 1946 emigrovala do Velké Británie a Německo navštívila až v 90. letech. V poslední době tam dnes třiadevadesátiletá Lasker-Wallfishová jezdí pravidelně a vypráví mladým Němcům o holokaustu.
Minulou neděli, na Mezinárodní den památky obětí holokaustu, zahrála paní Lasker-Wallfishová společně se svým vnukem Simonem a svou dcerou Mayou poprvé společně na jevišti Židovského muzea v Berlíně. Připomněli tak osudy svých příbuzných, kteří zahynuli v koncentračních táborech.
Izraelští politici se pokoušejí s maďarskou vládou vyjednat kompromis ohledně koncepce muzea holokaustu, které má být v nejbližší době otevřené v Budapešti. Mají obavy, že by jeho expozice mohla zlehčovat roli, kterou za druhé světové války sehráli Maďaři při perzekucích a deportacích Židů.
Před koncertem se tři generace rodiny Wallfischů společně usadily na červené pohovce u šatny muzea a vyprávěli novinářům o vzrušených úvahách, které vedly dva nejmladší členy rodiny k rozhodnuté požádat o německé občanství.
„Nemohli jsme zůstat obětmi vlastní minulosti. Musíme mít nějakou naději na změnu,“ vysvětluje na stránkách Independentu dcera Anity Lasker-Wallfishové Maya. Také ona čeká na vyřízení německého víza. „Cítím jakýsi zvláštní druh triumfu. Jako by se uzavíral kruh. Země, která je zodpovědná za holokaust, dnes vítá potomky jeho obětí, a to je skvělé.“
Její matka, která si prošla hrůzy holokaustu, však neskrývá svou skepsi: „Židovský národ se nikdy nemůže cítit bezpečně. Také jsem měla německé občanství, ale bezpečí mi to nezaručilo,“ uzavírá slovy Anity Lasker-Wallfishové deník Independent svou reportáž.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
