Postoj lidí k prezidentskému úřadu

Stál jsem nad občanem, který studoval knihu, učebnici čínštiny. Výtvarně dokonalé znaky podtrhával luxusní propisovačkou, z čehož jsem usoudil, že městskou hromadnou dopravou cestují i lidé vyšších společenských tříd a navíc ti, kteří vstup České republiky do Evropské unie považují za naprostou samozřejmost a jak vidno, chystají se už rovnou na časy dokončené globalizace.

A noviny jako vždy v těchto dnech se zabývaly denními starostmi, z nichž přední místo zaujímá nadcházející volba prezidenta republiky. Přestože průzkumy veřejného mínění dokazují, že lidé se o takzvanou politiku zajímají čím dál tím méně, k volbám jako k těm posledních docházejí v nepatrném počtu a ve většině omílaném vzájemném přesvědčování, že politika není nic víc, než podfuk, mam a šalba, se starají o své vlastní starosti.

Jen křeslo prezidenta je tradičně od vzniku Československé republiky pojímáno jako vskutku národní problém a titulky deníků, že boj o Hrad začal a to naostro, svědčí o tom, že sídlo československých prezidentů užívá úcty i významu panovnického trůnu, byť v extrapolované poloze.

Na devět prezidentů připadá jeden prezident protektorátní a několik komunistických, kteří končí doktorem Gustávem Husákem, jehož nedožité devadesátiny nedávno oslavila hrstka slovenských komunistů u jeho hrobu za zpěvu Internacionály.

Odečteme-li ještě prezidentský úřad Edvarda Beneše, tedy londýnský exil, zbývají nám dva prezidenti, kteří své funkční období začali a také ukončili v čele demokratické republiky.

Přestože dnes už poněkud barvotisková legenda tatíčka Masaryka patří k dávnověku a jak dokládají mnohé publikace historiků, jeho doba nebyla žádná opereta, jak by si mnozí bývali byli přáli. Tím lépe, neboť velikost člověka vynikne tím spíše, čím víc se jeho obraz blíží skutečnosti.

Druhou legendou byl, je a především bude Václav Havel. Ve třinácti uplynulých letech vyšlo mnoho knih o jeho životě, o životě paní Olgy, o životě jeho nynější manželky Dagmar, o dění na Hradě i na Hrádečku a jak už to tak bývá, je to čtení občas tristní, když se autor mohl od první do poslední řádky servilně přetrhnout. Občas cenné a poučené, když autorovi šlo o seriozní obraz doby a osobnosti, občas čtení k nečtení, když se autor přiřadil k zástupu lokajů všech hradů a zámků tohoto světa, a napsal knihu viděnou klíčovou dírkou pracoven i ložnic.

Karel Kryl kdysi říkával, že legendám se těžko žije, neb být pomníkem sám sobě není zrovna úloha k popukání, abych to řekl opisem, Karel to vyjadřoval sedlácky jadrnějšími výrazy a dívám-li se dnes na oficiální snímky z Lán i Pražského Hradu, kde se prezident republiky loučí s prominencí, vidím za nimi už osud legendy, jejíž význam poroste přímou úměrně s časem, podobně jako se mnozí vrhnou na spisování literatury velice zavádějící se společným titulem - Jak to doopravdy bylo. Což většinou označuje faktografický i literární brak, vypovídající spíše o tom, ? jak to vůbec nebylo?.

V jednom ze životopisů Václava Havla je zmíněna proslulá fotografie z jeho dětských let s krytinovou korunou, v čemž mnozí spatřují předznamenání a možná determinaci událostí mnohem pozdější. Nicméně právě tento snímek svědčí o tom, že Úřad prezidenta republiky spojujeme tradičně s hradním úřadem. Ozvaly se sice nesmělé hlasy monarchistů, zda bychom si přece jen nepřáli skutečného panovníka, ale to dnešní realitě připomíná spíše dojemnou oddanost několika nadšenců, kteří se rok co rok bijí za svého císaře, za císaře Napoleona u Slavkova a rok co rok pro jeho větší slávu opět vítězí.

První, alespoň si to možná mylně myslím, kdo byl ve věci nynějšího prezidentského úřadu skutečně jasnozřivý, byl novinář Jiří Lederer. Ten už někdy v polovině šedesátých let položil v Knize rozhovorů s mnoha osobnostmi té doby Václavu Havlovi otázku, co by činil, kdyby se jednou stal prezidentem.

Vyčerpávající odpovědi se už bohužel Jiří Lederer nedočkal, zemřel v cizině.

A zdá se mi, právě ve dnech prvního nadcházejícího pokusu o volbu prezidenta, že by přímá volba byla vzhledem k tomu, jakou důležitost lidé prezidentskému, tedy hradnímu úřadu u nás přikládají, nejspravedlivější.

Jak známo - hlas lidu, hlas Boží.