Postmodernizace politiky

Tam také vznikaly podstatnější věci: impresionismus, existencionalismus, strukturalismus, další epochální -ismy. Nový francouzský prezident Nicolas Sarkozy navázal na tradici, jež se zdála být vyhaslá: křížením dal dohromady eklektickou kočkopsí vládu hodnou doby postmodernismu. Už svými prvními prohlášeními a kroky dal Sarkozy najevo, že nehodlá dodržovat zkostnatělé ideologické mantinely a ve svých postojích se bude řídit výlučně zájmem Francie, jak mu rozumí. Až doteď jeho politika vypadá jako bizarní směsice pravicových, volnotržních, a levicových, ochranářských, stereotypů. Totéž očekává od svých ministrů, z nichž mnohé rekrutoval na opačné straně ideového rozmezí s bezprostředností dítěte vydloubávajícího prstíčkem rozinky z vánočky.

Posledním známým socialistou, který vyslyšel Sarkozyho nabídku a vstoupil do nově utvořeného Výboru pro reformu ústavy se stal bývalý ministr kultury Jack Lang, kdysi neúnavný bojovník proti znečištění francouzštiny anglickými výpůjčkami a stoupenec národních kvót v televizní a filmové tvorbě. Zlí jazykové tvrdí, že jeho horlivost ve věcech čistoty jazyka a národní kultury je poznamenána psychickým traumatem, jež mu způsobili rodiče, když ho pokřtili anglický jménem Jack. Proto sám své jméno vyslovuje na francouzský způsob jako Jacques, i když francouzské jméno má zcela jinou psanou podobu. Již dlouho před Langem ministrem zahraničních věcí byl jmenován jiný čelní socialista Bernard Kuschner, jeden z revolučních osmašedesátníků, který časem uzrál v uznávaného veřejného činitele. Původním povoláním lékař, Bernard Kuschner kdysi založil mezinárodní organizaci "Lékaři bez hranic", avšak dnes by mu více slušelo hnutí "Politici bez hranic".

Po porážce v prezidentských volbách prožívá vedení francouzské Socialistické strany těžkou dobu rozbrojů a přeběhlictví. Skoro hmatatelným symbolem rozkladného procesu se stal skandální rozchod nedávné prezidentské kandidátky Ségolene Royalové s otcem svých čtyř dětí, generálním tajemníkem strany François Hollandem. Aby zamezili houfnému přeběhlictví, schválili socialisté minulý týden rezoluci, která dopředu vylučuje z orgánů strany každého, kdo se přidá k vládnímu táboru. Jack Lang odpověděl na vyloučení otevřeným dopisem v tisku, v němž tvrdí, že mu strana prudce uhnula doleva a on nemůže zůstávat mezi těmi, kdož není schopen docenit jeho vůdcovské kvality. Velmi to připomíná slavný výrok Graucho Marxe, jednoho z bratří Marxů, slavných amerických komiků z 30.let minulého století. Ten, když ho nějaký elitní klub vyloučil za amorální chování, odpověděl s grófskou důstojností: "Nepokládám za možné zůstávat v řadách klubu, který se neštítí přijímat mezi své členy takové zpustlíky, jako jsem já."

Spojené státy kdysi ochotně kopírovaly novátorské produkty francouzského ducha, onoho pověstného galského espritu. Platí to nejen pro Sochu svobody. Thomas Jefferson a jiní američtí volnomyšlenkáři byli pilnými žáky francouzských osvícenců. Dnes však ideové příkopy mezi hlavními tábory americké politiky jsou hlubší než nenávist mezi rodinami Monteků a Kapuletů. Je zcela nepředstavitelné, že by prezidentka Hillary Clintonová mohla jmenovat Rudolpha Giullianiho svým ministrem zahraničí, že by prezident Giuilliani mohl nabídnout profesoru Obamovi post Nejvyššího státního zástupce, anebo že by prezident Obama svěřil ministerstvo vnitra Michaelu Bloombergovi.

Jo, Rusko, to je jiný kafe! Tam o přízeň voličů a o mandáty zápasí strany bez jakýchkoli viditelných programových odlišností. Zcela podle zákona socialistického realismu tam dobré zápasí s ještě lepším a politici se dostávají k moci s ohledem na státní, nikoli ideový zájem. Stranické ideologie v Rusku buďto ještě nejsou, nebo už nejsou zapotřebí. To je to pravé vítězství rozvitého postmodernismu, které se obloukem vyhnulo jakékoli modernosti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .