Postava Slobodana Miloševiče

Barbarské přepady cizích národů, krvavé etnické čistky, hromadné vyvražďování civilistů, bezdůvodné stmelování kulturních památek a tak dále a tak dále.Ano, mluvím o Slobodanu Miloševičovi, který byl nakonec představiteli svého vlastního národa dopraven v roce 2001 před mezinárodní soud pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii v Haagu a v roce 2002 tam byl obviněn z válečných zločinů, ze zločinů proti lidskosti a největšího zločinu, který lidstvo zná, zločinu genocidy.

Z pokusu vyvraždit celý jeden národ. Jednalo se o státně uznaný národ v bývalé Jugoslávii, národ muslimů obývající převážně Bosnu. Tento muž se zasloužil mimo jiné také o to, že se na evropské dějiny na konci 20. století budeme už vždy dívat optickou Sarajeva či Srebrenice, což znamená optikou událostí, kterých se dopustili srbští vojáci tím, že po tři roky stříleli z okolních kopců na obklíčené čtvrtmilionové bezbranné město Sarajevo a záměrně postupně zabíjeli civilisty a poté u jiného města Srebrenice chladnokrevně povraždili osm tisíc mužů a chlapců, civilistů, kteří se tam spolu se svými rodinami uchýlili pod ochranu vojáků OSN. Co vlastně znamenalo toto a další vraždění civilistů nebo masové znásilňování žen za vlády Slobodana Miloševiče, který byl v té době srbským prezidentem, čili měl nejvyšší politickou moc a jeho rozkazy byly srbskými vojáky okamžitě vyplňovány, ať se jednalo o vlastní Srbsko či Bosnu.

Vlastním cílem těchto a dalších obludných zločinů bylo uskutečnění nacionalistického snu. Vize velkého národního státu Srbů, velkého Srbska, v němž budou žít jenom Srbové a ostatní národy budou z tohoto území vyhnány, nebo, když to nepůjde, tak vyvražděny. Proto etnické čistky v Chorvatsku, Bosně a nakonec v Kosovu. Proto pokus o genocidu. Na druhou stranu to ale nebyla jen vize srbského prezidenta. Bylo to přání mnoha Srbů, jichž se zmocnily obavy z rozpadu Jugoslávie, v níž byli dominujícím a vůdčím elementem. Kladli si otázky, co bude s nimi hospodářsky, co se stane se Srby v Chorvatsku, Bosně, v Kosovu, zda nebudou v nových státních útvarech utlačováni a pronásledováni.

Zločin jejich prezidenta pak spočíval v tom, že jim nabídnul zcela nerealizovatelnou a krvavou nacionalistickou vizi velkého Srbska, jako jediného východisko tváří v tvář jakémusi protisrbskému spiknutí. Miloševič navíc nebyl ani machiavelistickým politikem, jak tvrdí například Petr Uhl, to bychom hrubě velkého Machiavelliho uráželi. Byl to člověk zcela odtržený od reality, paranoik a komunistický ideolog, který záměrně vrhla desetitisíce vojáků do akcí, které nemohly mít ani tu nejmenší šanci na trvalý úspěch. Podle Machiavelliho podle vladař páchat násilí a zlo ale pouze tehdy, měl-li na mysli takový vysoký účel, který ospravedlňoval tyto prostředky. Avšak vize vzniku velkého Srbska uprostřed zemí, které byly po staletí historicky propleteny národnostně a nábožensky, nebyl žádným reálným účelem, kterého by bylo možné dosáhnout.

Byla to vize historického a kulturního primitiva, blízká představě Adolfa Hitlera o světovém spiknutí proti germánské rase, která si proto musela za jakoukoli cenu vydobýt svůj lebns raum, životní prostor. Také Miloševič chtěl pro srbský národ vytvořit nový lebns raum, a to pomocí etnických čistek a vyvražďování národů. Samozřejmě, že Miloševič tím vším také sledoval posílení své osobní moci, ale to vůbec není pro celou věc podstatné. V reakci na úmrtí Miloševiče řekl v České televizi bývalý ministr zahraničí Jiří Dienstbier, že to nebyl ani komunista, ani nacionalista, ale byrokrat moci. Nacionalistický plán na vytvoření velkého Srbska, který stál na počátku válek na Balkáně a byl jejich hlavní příčinou, jakoby neexistoval. Jenže on existoval a my se nejprve podíváme na vývoj patologické osobnosti člověka, který ho tak sveřepě vyznával.

Miloševič se narodil v Požarevaci, městečku asi 80 kilometrů od Bělehradu, známém tím, že je tam největší srbská věznice. Oba rodiče spáchali sebevraždu, otec byl vystudovaný pravoslavný teolog a matka ortodoxní komunistka. Po válce se rozešli a každý spáchal sebevraždu na jiném místě a z jiných důvodů, ale na psychiku jejich syna to vliv mít muselo. Miloševič studoval v Bělehradě, kde záhy vstoupil do komunistické strany a seznámil se svou budoucí ženou Mirijanou, která byla také ortodoxní komunistkou. Její matka Vera, komunistka bojující proti nacistům, byla po válce poopravena partyzány, protože v nacistickém vězení mluvila. Mirijana to do svých 15 let nevěděla, ale stejně se zuřivě přimkla ke komunismu. Stala se profesorkou marxistické teologie a říkalo se jí rudá čarodějnice. Miloševič a jeho žena nejprve žili osamělý život svých komunistických stranických kariér. Slobodan byl nepochybně chytrý a navíc měl tu přednost, že typicky bolševicky nevěřil nikomu a ničemu. Postrádal zcela lidský cit a byl schopen všeho. Příležitost pro něj přišla v roce 1987. Svět komunismu se začal drolit a bylo třeba hledat nové cesty mobilizace mas. Nové způsoby, jak se jim postavit do čela a vést je. Miloševič objevil magickou moc nacionalismu a z byrokrata moci se stal typický nacionalistický vůdce davů, kterého pak tlačí do stále vyšších funkcí. Byl teoreticky dobře připraven, protože například obdivoval práce svého tehdejšího přítele Dobrici Čosiče, který byl mimo jiné hlavním autorem známého memoranda srbské akademie věd a umění, v němž se tvrdí, že Srbové jsou nejpronásledovanějšími lidmi v Jugoslávii a musí s tím něco dělat, aby se osvobodili.

Podle jednoho amerického politika obsahovalo toto memorandum špatně skrývaný plán etnických čistek. V Kosovu se prý podle tohoto memoranda dokonce odehrávala genocida srbské populace. Proto se tam Miloševič vypravil. V roce 1987 se konalo zasedání tří set stranických delegátů, většinou etnických Albánců na Kosově poli, předměstí kosovského hlavního města Prištiny. Zástup Srbů se pokoušel násilím vniknout do Kongresové haly a upozornit na to, že jsou diskriminováni, ale policie jim v tom zabránila. V tom okamžiku vystoupil komunista Miloševič a řekl, že nikdo nemá právo bít lidi a zastal se Srbů. Ti propadli nadšení, zpívali hymnu Hej, Slované, a volali, že nedají Kosovo. Miloševič s nimi zůstal do rána a naslouchal vyprávění o útisku Srbů. V roce 1989 se tam vrátil znovu a promluvil obklopen pravoslavnými hodnostáři u příležitosti 600. výročí bitvy na Kosově poli. Řekl, že Srbové se nikdy nevzdají srdce svého státu a také stojíme před dalšími boji a není vyloučeno, že to budou boje se zbraní v ruce. Miliony Srbů byly nadšeny z nového vůdce, který je měl vést do války proti ostatním utlačovatelským národům v Jugoslávii, a tak se stal Miloševiče v roce 1990 srbským prezidentem a začal podněcovat boje Srbů v Chorvatsku, poté Bosně a nakonec v Kosovu. Posílal jim na pomoc federální armádu a začalo vraždění a další válečné zločiny. V Chorvatsku byla vyhlášena autonomní republika Krajina, v jejímž čele stanul Milan Babič, který byl posléze jako válečný zločinec také souzen v Haagu a spáchal tam před několika dny sebevraždu. V Bosně vznikla tak zvaná Srbská republika, v jejímž čele stanul další válečný zločinec, Radovan Karadžič, který se zatím skrývá a měl by být nyní také vydán do Haagu, stejně jako jeho hlavní vojenský veliteli Ratko Mladič. Výsledek. Téměř 300 tisíc mrtvých a miliony vyhnanců z jejich tradičních domovů, včetně Srbů, kteří doplatili na porážky, které nakonec Miloševič utrpěl. Nejprve v roce 1995 byl donucen na základě ofenzivy chorvatské armády uzavřít mír v Daytonu pro Bosnu, Hercegovinu. Poté, co poslal své armády provést etnické čistky v Kosovou, vojska NATO poprvé v historii v roce 1999 bombardovala Srbsko a vynutila si tak ukončení tohoto tažení. Miloševič se nakonec vzdal, protože mu to jeho moskevští spojenci ústy tehdejšího zvláštního ruského vyslance Černomyrdina naléhavě doporučili.

V roce 2000 ho rozzuřený srbský lid v Bělehradě svrhnul a nová srbská vláda ho v roce 2001 vydala do Haagu. Nedokázal se zastřelit, přestože ho o to jeho dcera Maria naléhavě prosila. Chtěla, aby otec zemřel jako srbský hrdina a ne jako bezmocný obžalovaný před soudem. V Haagu pak strávil celých pět let. Hájil se sám, obviňoval kdekoho, přestože jeho zdravotní stav nebyl dobrý, už léta trpěl cukrovkou a vysokým tlakem. Chtěl se nakonec při vědomí blížícího se neodvratného rozsudku za každou cenu dostat do Moskvy, kde žijí jeho žena a bratr a kde také jsou v ruských bankách nakradené miliony dolarů klanů Miloševičů. Smrt si patrně přivodil sám, když si chtěl na základě náhlého zhoršení svého zdravotního stavu vynutit převoz do země, o níž věřil, že ho ochrání. Neochránila. Pouze dnes tvrdí, že kdyby byl v Moskvě operován, nemusel by zemřít. Máme tedy v Moskvě zázračné lékaře, kteří jsou schopni operativně odstranit letitou cukrovku a vysoký tlak? Asi tedy začnu uvažovat o tom, že do této metropole vědy a pokroku pojedu.