Poslední útočiště: Antarktida

7. prosinec 2009

Během největšího hromadného vymírání v dějinách Země se pro některé živočichy stala posledním útočištěm Antarktida.

Na konci permu před 250 miliony let stouply teploty a z povrchu Země zmizelo kolem 90 % všech suchozemských živočichů. Co způsobilo globální oteplení není zcela jasné, ale nejčastěji přijímaná teorie hovoří o masivních sopečných erupcích na Sibiři, které uvolnily do atmosféry velká množství oxidu uhličitého. Mezi živočichy, kterým teplejší a sušší klima ani trochu nevyhovovalo, patřili býložraví savcovití plazi ze skupiny Anomodontia. Byli příbuzní savcům, ale jejich styl života víc připomínal plazy: snášeli vajíčka, neměli srst a měli zobák podobný dnešním želvám.

Zcela nový druh velikosti kočky, který dostal jméno Kombuisia antarctica, teď paleontologové našli mezi fosiliemi z Transantarktického pohoří. Domnívají se, že tito plazi původně žili v jižní Africe a kvůli stoupajícím teplotám se přesunuli do přilehlé chladnější Antarktidy. Ta koncem permu ležela o něco severněji než dnes a nebyla pokrytá ledovci. Malým zvířatům, která se mohla na zimu ukrýt do nor nebo usnout zimním spánkem, proto skýtala ideální útočiště a Kombuisia zde přežila až do spodního triasu.

Antarktida

Možnost, že by Kombuisia žila v Antarktidě už před vymíráním, vědci vidí jako velmi nepravděpodobnou, protože fosilie obratlovců na zdejším fosilním záznamu z období permu zcela chybí. Kombuisia navíc není jediným živočichem, který velké vymírání přežil díky antarktickému útočišti - stejnou strategii měl i další savcovitý plaz ze skupiny Anomodontia (Lystrosaurus mccaigi), který stejně jako Kombuisia přežil do spodního triasu.

Zdroj: New Scientist, Science Daily, Naturwissenschaften

autor: Martina Otčenášková
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.