Polsko a postkomunismus

Ofenzíva proti opozici byla založena na morálních argumentech hraničících s nesnášenlivostí, protože se v ní objevily narážky zavánějící přepjatým nacionalismem a antisemitismem. Nesnášenlivost je tady vzájemná, protože liberálové zase dávají najevo své znechucení bigotností a nacionalismem.

Tato přepjatost oslabila výpady na adresu levice, která vyrostla přeměnou vládnoucí strany z komunistických časů.

Ze zahraničí zazněly rezignované poznámky na adresu postkomunistických zemí. Na účet Polska bylo dokonce slyšet, že od roku 1989 zažilo jen osmnáct měsíců, kdy by mu nevládli bývalí komunisté. Tyto narážky si nebraly ani tak za cíl Aleksandra Kwasniewského, který vystřídal Lecha Walesu až po pěti letech jednoho prezidentského mandátu. Šlo spíše a možná především o lidi jako Leszek Balcerowicz, který komunistickou stranou prošel, aby se z něj stal naprosto liberální ministr financí a dnes guvernér polské národní banky. Jeho proměna přinesla paradox. Dnešní vláda si ho vzala za terč kritiky ne pro jeho exkomunistickou minulost, ale pro pozdější názory favorizující zcela volný trh.

Diskuse nad postkomunismem jen tak neskončí. Kam až vyčítat tomu či onomu tu či onu minulost? Jeden z aforismů praví, že je těžké najít v tomto regionu někoho, kdo vyrostl za komunismu a je zcela čistý, kvalifikovaný a naživu. Sem tam se najde někdo, kdo má dvě ze tří zmíněných vlastností, ale jen zcela výjimečně se může pochlubit všemi třemi. Proto vlády složené z bývalých disidentů, i když o odolnosti jejich charakteru v minulosti nemůže být pochyb, nedostávaly nejlepší vysvědčení. Na druhé straně by ale zavánělo defétismem tvrdit, že efektivně řídit jsou schopni jen ti, co se v tom naučili chodit za komunismu.

Jak překlenout tento rozpor? S trochou nadsázky lze použít příměr z církevního prostředí. I když to může znít překvapivě, tak z mnohých svatých by asi byli špatní duchovní a mnozí přinejmenším úspěšní a navenek ctihodní církevní preláti vedli skandální osobní život. Tento příměr nemá za cíl podporovat mravní relativismus. Proto si zaslouží ocenění ti, kdo si za komunismu udrželi alespoň kus páteře, a nehodí se vychvalovat chování těch, kteří si s komunismem ve větší či menší míře zadali.

Podobá se to záznamu v trestním rejstříku. I když čin byl spáchán dávno a nemusel být ani příliš velký, pořád to byl trestný čin, a to by se nemělo obcházet. Stejně tak by ale mělo platit, že existuje možnost pokání. Proto lze potkat bývalé komunisty, kteří mají o své minulosti jasno a vědí, co ten systém znamenal a k čemu vedl. Proto se také mnohým z nich, když komunismus padl, ulevilo a nejen to - byli ochotni přispět k nápravě. Tím se liší od nostalgiků, kteří vzpomínají na časy plné zaměstnanosti, které by nebylo bez pracovní povinnosti a bez lidí, kteří sice pobírali mzdu, ale někdy hodiny a hodiny neměli co dělat. A ještě úplně jiný druh představují lidé, kteří strávili léta v tajných službách Sovětského svazu a dnes bez mrknutí oka a bez ohledu na vlastní minulost vládnou Rusku.

Lekce z postkomunismu naznačuje, že spor, který nyní vidíme v Polsku, je důležitý, ale v mnohém zavádějící. Jen morální kategorie nestačí, abychom rozsoudili, kdo má pravdu. Zda reformovaní komunisté, kteří dovedli svou zemi do NATO a do Evropské unie, ale prosákli korupčními skandály tak, že střídání bylo zcela namístě, anebo nyní nastoupivší nacionalistická pravice, jejíž bigotní výstřelky kritizuje i Vatikán? Na posuzování politiků se nedá nasadit jeden metr. Zcela oprávněné je požadovat jak bezúhonnost, tak schopnost spravovat stát. A k diskvalifikaci by mělo stačit, že politik, který se uchází o naše hlasy, v jedné z těchto dvou kategorií selhal.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .