Polovolby v zemi pyramid

Není pochyb o tom, že prezident Mubarak přistoupil k volebnímu experimentu pouze na nátlak zahraničí. Jeho země dostává po Izraeli největší pomoc Spojených států (ročně to činí necelé 2 miliardy dolarů), a právě Washington chce, aby se země postupně demokratizovala. Ovšem nynější prezident (jako starý politický harcovník) dobře ví, že je to velice dlouhá cesta.

Mubarakovi je nyní 77 let a bude-li zvolen (což je pravděpodobnost, blížící se jistotě), zůstane ve funkci dalších šest let. Zlé jazyky tvrdí, že stejně přistoupil ke změně ústavy a volebnímu zápolení jenom proto, aby v mohl příštích volbách odevzdat otěže státu svému mladšímu synu Gamalovi.

Ten je totiž více než aktivní ve všeobjímající národně demokratické straně a jeho budoucí volební vítězství by vzalo vítr z plachet kritiků, kteří mluví o další dynastii na Blízkém východě. Připomeňme, že k odevzdání moci z prezidentského otce na syna došlo před pár lety v Sýrii. Za pozornost stojí i malá drobnost, že Gamalova matka - a Mubarakova manželka - pochází z britského Walesu, ačkoliv má částečně egyptský původ. I to zřejmě přispívá k prozápadní politice Káhiry.

Faktem ale je, že nynější volby mají ke skutečné demokracii ještě daleko. Nejde přitom jenom o systémové věci, ale hlavně o celkovou kulturu, bez níž jsou demokratické mechanismy platné asi tolik, co konev s vodou na poušti.

K systémovým věcem patří skutečnost, že hlavní opoziční strana, známé Muslimské bratrstvo, je zakázaná. Má to svůj důvod. Muslimské bratrstvo se ještě nedávno považovalo za teroristickou organizaci, která se ničeho neštítí. Od chvíle, kdy se oficiálně vzdalo násilí a převtělilo se v politickou formaci, uplynulo málo času. Je tedy v jakési "zkušební lhůtě". Mubarakovi to samozřejmě vyhovuje, protože jeho pozici při hlasování lidu aspoň nikdo příliš neohrožuje.

Další věc je, že protikandidáti museli projít martýriem nejrůznějších prověrek, ve kterých se hlavně zkoumalo, zda nemíchají politiku s islámem. V podstatě se tedy ani nepočítá s tím, že by někdo mohl Mubaraka reálně ohrozit. Úspěšný nebude asi ani liberální, prozápadně orientovaný poslanec Ajman Nour, který si získal jistou oblibu tím, že byl v letošním roce z politických důvodů uvězněn. Potom založil stranu s názvem "Zítřek" a vedl poměrně sledovanou, konfrontačně laděnou kampaň. Tento poslanec je jedním z devíti kandidátů, kteří se pokoušejí konkurovat nynějšímu prezidentovi.

Politická kultura v Egyptě v jistém smyslu připomíná Turecko, které je rovněž většinově islámské, ale svoji politickou scénu chrání před islamisty. Když jejich kandidát zvítězí ve volbách, armáda ho odstraní v lepším případě nenásilnými prostředky. Také v Egyptě je moc armády značná a islamisté jsou de facto vyřazeni z politiky.

Západní představitelé tedy Mubaraka upozorňují, že dříve nebo později bude muset islámská hnutí legalizovat, protože jinak jenom prohlubuje jejich radikalismus. Mubarak ovšem namítá, že v takovém případě by se z Egypta stala rychle islámská republika, v níž budou zavedeny zákony šárie a Západ bude mít na světě dalšího nepřítele.

Nad správností této argumentace by se dalo samozřejmě polemizovat. Faktem ale je, že Mubarak nemůže ignorovat historická varování. Jeho předchůdce Anvara Sadata přece islamisté zavraždili v roce 1981. Nemohli mu zapomenout, že podepsal mír s Izraelem, a také se jim nelíbilo, že vystupoval proti jejich pochybným aktivitám. Na nynějšího prezidenta Mubaraka bylo pak spácháno 6 atentátů.

Egypt je prostě horká půda, kde politický islám a fundamentalistické názory nacházejí velký počet příznivců. Mimochodem, pocházel odtud i hlavní organizátor útoků na New York a Washington Muhammad Atta. Jeho rodina patřila ke střední vrstvě a jeho otec zpočátku tvrdil, že Muhammad mezi teroristy v žádném případě nemohl být. Dnes je i on fanatickým islamistou, který otevřeně prohlašuje, že peníze za rozhovor pro stanici CNN by věnoval na útok v některé ze západních metropolí.

Washington nicméně tvrdí, že Blízký východ (a obecně islámský svět) potřebuje jako sůl pozitivní příklad demokracie. Naděje, že takovým příkladem by se mohl stát Irák, v podstatě selhaly. Nyní je zde tedy Egypt. Ani tam to ale asi nebude jednoduché. Současné volby se dají nicméně považovat za krok správným směrem. Je to ale asi jako kdybyste se chtěli dostat z Brna do Prahy a posunuli se o deset metrů na severozápad.