Politizace reforem

Vzhledem k tomu, že Česká republika prošla poměrně rozsáhlou ekonomickou transformací, je až s podivem, že v zemi dosud panoval sociální smír. Samozřejmě k nejrůznějším protestům či dokonce kratším stávkám došlo, nikdy však nespokojenost odborářů nepřerostla v akce, které by na delší dobu ochromily chod této země.

Vysvětlit se to dá několika způsoby. Jeden je ten, že politici nechtěli jít do tvrdého konfliktu a proto pod tlakem odborářů včas ustoupili. Druhý pohled může být zase ten, že odborům po listopadu 89 nepřála zrovna společenská atmosféra, také kvůli tomu, že se v dobách komunistické totality zprofanovaly. Proto nemohly počítat se silnou podporou veřejnosti. Postupem doby už sice mohly přitvrdit, neměly však k tomu pádný důvod.

U moci byla sociální demokracie, byť později v rámci koaliční vlády. A je celkem přirozené, že tato strana má k odborům blíže než pravicová ODS. Určitě není náhodou, že s pomocí ČSSD se někteří odboroví předáci dostali do sněmovny, nebo do senátu. Zkrátka vzájemná náklonnost vytvářela dobré výchozí podmínky pro dohodu týkající se ekonomických zákonů, nebo zákoníku práce.

Nyní je vládní sestava jiná a není proto překvapením, že se změnil přístup odborů k práci kabinetu. Přitom reformní návrhy, které dorazily do sněmovny nejsou nijak drastické a neměly by výrazně ovlivnit ani českou ekonomiku, ani životy většiny lidí. Proto příliš nesedí tvrzení předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů Milana Štěcha, že se nyní přijímají rozhodující kroky. Z hlediska škrtání rozpočtových výdajů a daňových změn tomu tak není.

České ekonomice se totiž daří relativně slušně a politici nejsou tlačeni ani okolnostmi, ani voliči, k razantním reformám. Z tohoto úhlu pohledu má tak Milan Štěch pravdu hlavně v tom, že v porovnání s jinými evropskými státy není státní dluh tak vysoký. K tomu je však třeba dodat, že je lepší nečekat na dobu, kdy bychom se v zadlužení země dostali na evropskou špičku. Mimo jiné by se takovýto primát mohl promítnout do znatelného poklesu životní úrovně. Proto je lepší využít tučnějších let k tomu, dát veřejné finance do pořádku a postavit je na zdravý základ. Což nutně nemusí znamenat, že zamíří do kladných čísel, nebo budou alespoň vykazovat nulový deficit. Bylo by to sice chvályhodné, ale není to nezbytné. Zkrátka Česká republika se nachází v období, kdy může postupnými kroky snižovat rozpočtové schodky. Jednotlivé návrhy tak mohou být sociálně únosné a mohly by nalézt širší podporu. Pohled na dění ve sněmovně i chystaná odborářská demonstrace však dokazují, že jsme spíše svědky politizování reformy, než snahy o nalezení věcného řešení. V zemi, kde už měsíce běží permanentní předvolební kampaň, to bohužel není překvapivé zjištění.

Navíc pokud se Topolánkovi podaří přesvědčit ty koaliční poslance, kteří mají vůči vládním návrhům výhrady, prosadí kabinet, to co chce. Opozice nemá sílu v tom zabránit a rovněž nelze počítat s tím, že odborářské protesty by byly tak masivní, aby se jich vláda lekla. Zároveň oponenti nebudou muset příliš truchlit, že nebyli úspěšní.

České hospodářství se dál bude vyvíjet v mantinelech, které by mohl překročit jen nástup extrémistů k moci. Přesto není důvod přejít způsob přijímání reformních návrhů bez větší pozornosti. Jsme totiž svědky dalšího promarnění příležitosti, kdy politici spolu s odboráři a zaměstnavateli mohli dosáhnout shodu, kam by české hospodářství mělo směřovat a jakým způsobem by se toho dalo dosáhnout. Místo toho zvolili pohodlnější cestu vzájemné konfrontace, která je spíše motivována politicky, než věcně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .