Politika nefunguje, jak z toho

Zprvu to vypadalo jako pozitivní změna proti korupčnímu období opoziční smlouvy. ODS vyhlásila pod Mirkem Topolánkem nulovou toleranci středolevé vládě a byla účinnou opozicí. Vláda v čele sociálními demokraty si s tím očividně nevěděla rady a po pádu dvou premiérů, Špidly a Grosse, zvolil jejich nástupce Jiří Paroubek drsnou odpověď. Prosazoval své záměry ve sněmovně společně s komunisty a oba menší koaliční partneři, tedy lidovci a Unie svobody, sloužili spíše jako zástěrka pro otevřenou koalici dvou levicových stran.

Topolánek reagoval dalším vyhrocením své rétoriky a dokonce obvinil Paroubka, že chce společně s komunisty obnovit předlistopadový režim. Paroubek odpovídal varováním před zlodějskou ODS.

Volby pak ukázaly, že se oběma lídrům silných stran jejich dramatická rétorika vyplatila. Posílil se tak trend, že přes tři čtvrtiny mandátů ve sněmovně získaly právě ODS a ČSSD.

I když jsou politické útoky do značné míry divadlo, lídři velkých stran zašli příliš daleko, aby dokázali jakoukoli dohodou řešit povolební pat. Právě rovnost hlasů levice a pravice po volbách v roce 2006 je považována za druhý hlavní důvod, proč se česká politika zasekla. Jednou se Topolánek a Paroubek už skoro dohodli, velkou koalici však sebevražedným manévrem rozbil šéf lidovců Miroslav Kalousek, když navrhl spolupráci své strany s e sociálními demokraty a komunisty. Většina ve sněmovně se nakonec našla nákupem hlasů poslanců ČSSD, což vztahy mezi levicí a pravicí vyostřilo ještě dál.

Zdá se to tedy být přehledné. Většina ve sněmovně je nejistá, musí se složitě kontrolovat hlasování od hlasování. O její nestabilitě svědčí, že ODS naposledy při hlasování o rodičovských příspěvcích pro postižené děti zaznamenala výpadek pěti hlasů. Cesta dohodou s opozicí je prakticky vyloučena. Stačí připomenout zdravotnictví, které se stalo prostorem pro politickou bitvu nejvyšší kategorie. Přitom právě v této oblasti je třeba domluvit kompromis, aby příští vláda zase neměnila zpátky to, co současná zavedla. Stejné je to v jiných vládních prioritách, třeba při vyrovnání s církvemi a daňových změnách.

Příkladem otevřené či tiché domluvy s opozicí je postup ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase, který dělá co je možné: navrhuje opatrné reformní kroky a připraví je natolik profesionálně, že opozice fakticky nemá co namítat.

S blížícími se volbami strany pochopitelně rétoriku ještě vyostří, což jim může později dělat potíže při sestavování krajské exekutivy.

Z výčtu událostí by se dalo usoudit, že česká politická scéna prochází transformací, která míří k ostrému rozdělení na dva tábory, které navíc mohou být reprezentovány vždy pouze jednou stranou. Tento proces je sice zdlouhavý, v zásadě už ale nejde zastavit a jednou bude na politické scéně jasno. Pak budou mít vlády dostatečnou většinu, aby prosazovaly důležité zákony a efektivně vládly.

S takovým východiskem ze současných krizí by zřejmě byli spokojeni lídři obou velkých stran, je však otázkou, jestli by se tím něco vyřešilo. Jde to ukázat na příkladu úspěšného postupu polského premiéra Donalda Tuska při jednání se Spojenými státy o jaderném deštníku, jehož součástí jsou vedle českého radaru polské rakety. Také v Polsku nebyly rakety příliš populární. Tusk tedy zdržoval dohodu, dokud nevyjednal co nejlepší podmínky. Poláci pak dohodu přijali jako vítězství své diplomacie a rakety jsou nyní o mnoho populárnější.

Proti tomu je český postup spíše nešikovný. Smlouva o radaru se podepsala bez jakéhokoli veřejného jednání, vláda tedy nemohla před veřejností prezentovat žádný úspěch a snažila se přesvědčovat pouze tím, že apelovala na dodržování spojeneckých závazků. Důsledkem je to, že osud českých smluv o radaru ve sněmovně je ve hvězdách, v polském sejmu nebudou mít rakety nejmenší problém.

Jinými slovy, politika Čechů je příliš přímočará. Pokud politik potřebuje většinu ve sněmovně, domluví se s komunisty, anebo ještě hůř, potřebné hlasy nakoupí. Pokud potřebuje něco prosadit, například mezinárodní smlouvy, proti odporu veřejnosti, tak se na veřejnost vůbec neohlíží. Styl české politiky po roce 2002 se tedy příliš neliší od toho, jaký byl před ním. Také opoziční smlouva byla přímočará, ODS a ČSSD se dohodly na rozdělení moci a dál mohly dělat, co je napadlo.

Ukázalo se však, že po takové domluvě ztratily obě voliče. Prohlubování sporů naopak nové voliče přináší.

Představme si tedy, že se politická scéna transformuje podle současného trendu. Vzniknou dvě velké strany, přitom jedna z nich bude mít vždy většinu ve sněmovně. Bude moci vládnout čtyři roky s přímočarostí vlastní českým politikům.

Jenže tím se neodstraní ten základní problém: politici vládnou bez ohledu na veřejnost a na její prospěch

Proto není dobré zatracovat jakákoli jiná řešení té naší současné krize. Třeba některé z nich už naznačí podzimní senátní a krajské volby.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .