Političtí vězni chtějí izolovat KSČM

Ta dnešní iniciativa pochází od představitelů Konfederace politických vězňů. Už proto bychom ji měli považovat jaksi za závažnější, protože političtí vězňové komunistických kriminálů doslova na své vlastní kůži poznali, jakým způsobem komunisté nakládají se svými odpůrci a to se nemuselo jednat jen o dobu toho nejhoršího totalitního teroru koncem 40. a začátkem 50. let, kdy lidské životy a lidská krev byly bez jakékoliv nadsázky pouhou hříčkou a administrativní záležitostí v rukou bolševických mocipánů.

Zmíněná výzva byla zveřejněna na pietním aktu v Jihlavě, který se konal na počest 11 místních mužů, popravených v politických procesech. Sedm z nich bylo odsouzeno a popraveno právě před 52 lety na základě rozsudku jihlavského soudu po dosud neobjasněné vraždě tří funkcionářů místního národního výboru v Babicích.

Výzva byla zaslána prezidentovi republiky, poslancům, senátorům a představitelům poslaneckých demokratických stran. Jednatel pobočky Konfederace adresoval zmíněným politikům mimo jiné slova, cituji: "Vstřícnost, kterou někteří z vás ve styku s představiteli Komunistické strany projevují je až zarážející". Konec citátu. Jednání politiků komentoval, odvolávám se na Lidové noviny, i předseda Sdružení bývalých politických vězňů Stanislav Stránský, který svou výtku adresoval prezidentovi republiky Václavu Klausovi. Cituji: "Představitel dnešních komunistů byl vámi pozván na Pražský hrad, je to snad signál, že se otevírá v naší republice cesta zlu?" Konec citátu.

Prezident Klaus je navíc v souvislosti se svou funkcí často kritizován, že byl zvolen hlasy komunistů. A tím se dostáváme k oné realitě české politické scény. Komunistická strana po roce 1989 prakticky beze změny svého politického zaměření uměla velmi dovedně využívat všech sociálních potíží, doprovázejících transformaci země. A to jak v zemědělství, tak v průmyslu. Zde zejména v jeho hypertrofních odvětvích, jakými byl těžký a zbrojní průmysl. Stala se tím část obyvatelstva jakousi zastánkyní jejích sociálních jistot. Těch jistot, jejichž nejistotu komunisté sami svou megalomanskou politikou kdysi založili.

Zastánkyní se však přesto mohla stát jen u té části obyvatel, kteří buď zapomněli na její hrůzovládu nebo o ní nechtějí slyšet a nechtějí si jí připomínat anebo se o ní nikdy nezajímali. A tu hrůzovládu nám právě připomínají političtí vězni. Připomínají nám, že musíme odmítat vidinu režimu, byť nám sliboval cokoliv, když je založen na násilí a na porušování lidských práv. V oné české politické realitě však díky zmíněné části obyvatel získali komunisté v Poslanecké sněmovně postupně už jednu pětinu poslanců a dle současných preferencí jsou dokonce druhou nejsilnější politickou stranou.

Domnívám se proto, že již není reálné je zakázat. A na rozdíl od iniciativy politických vězňů, požadující izolování komunistů, existují u některých publicistů a politiků dokonce i opačné tendence. Neizolovat je a naopak je zatížit odpovědností za politické dění ve státě a tím snížit jejich popularitu u těch vrstev, které je podporují. V každém případě by součástí každé protikomunistické iniciativy mělo být i informování nejen o brutalitě jejich počáteční vlády, ale i o trvalé totalitě po celou dobu jejich vládnutí. Na konci všech úvah o našich komunistech musím vždy zdůraznit dvě věci.

Za prvé, jejich voličský úspěch je určitým barometrem spokojenosti obyvatel s vládou demokratických stran. Čím hůře vládnou demokratické strany, tím více procent ve volbách mají komunisté. A za druhé, chceme-li my, demokratičtí občané, aby podíl komunistů v našem Parlamentě i naší vinou nezůstal, potom je třeba, abychom šli příště všichni k volbám. Půjde-li za tři roky demokratů opět jen polovina, budeme mít komunistů při jejich disciplinovanosti ve Sněmovně znovu nejméně jednu pětinu. Bude to i naše vina a žádné protikomunistické iniciativy nám nic nepomohou.