Politické "mičurinství"

Jenže onen návrh novely, byl-li by schválen - což je věru zatím ve hvězdách - by úředně zapovídal novinářům, aby při výkonu povolání používali i "skryté" kamery.

A to už není ušlechtilé pěstění zákonných norem, nýbrž jakási politická mičurinská práce, jež má za cíl - podobně jako se o to kdysi snažil neoblomně mé generaci vnucovaný sovětský pěstitel - vypěstovat zákonné obilné zrno, co já vím, velikosti kedlubny, a to vše ještě čtyřikrát do roka a za polárním kruhem.

Chci tím říct, že jde jen o další z pokusů, jak nasadit náhubek oněm proslulým hlídacím psům demokracie, za něž jsou v civilizovaných státech označováni (především) investigativní žurnalisté.

Používání skrytých kamer je, podle názoru pana poslance, porušením jednoho ze základních lidských práv, totiž práva na soukromí. Jenže, tady poslanec Bílý míchá - alespoň podle mého - neobhajitelný koktejl rádoby zákonných argumentů. Jak totiž asi jinak by měli (především díky novinářům, když to orgány činné v trestním řízení provádějí, podle všeobecné mínky, často liknavě a nedůsledně) vycházet najevo nepravosti, připravující se a odehrávající se kdesi v skrytu, jak už je to nepravostem vlastní, že?

Pan poslanec jako by tu hájil nějaké "lidské" právo potenciálního zločince na to, aby mohl nerušeně připravovat, resp. provozovat svou zločinnou činnost.

To je absurdní, nebo se nějak osudově pletu? Je jasné, že se zveřejňováním skrytě získaných informací tu vždy bude ta svízel, zda je po tom kterém druhu informace poptávka takříkajíc "bulvární" či celospolečenská, a to ve smyslu udržení práva, morálky, kultury politického konání, a tak dále.

Navíc, je-li nějaká účelově sestavená skupina lidí vystavena jistému tlaku okolí, jistému druhu sledování, jako členové Parlamentu, proč se pak tak často tomuto přirozenému, oprávněnému a všeobecně schválenému postupu brání, jako by byla organizací jaksi tajnou?

Všimněte si, prosím, že neříkám organizací zločineckou, i když oba druhy těchto účelových spolků čelí onomu zvýšenému zájmu podobnými postupy - například utajováním informací o cestách svých členů, utajováním částí svých příjmů, a podobně.

Je to - v případě Parlamentu - dokonce ještě naopak, když se většímu dozoru z vnějšku brání tím, že si buď schvaluje, nebo "jen" udržuje řadu nadbytečných výhod, kterých se jim dostává na rozdíl od jejich živitelů, daňových poplatníků. Popřípadě, soudě podle stavu daňového systému, dokonce na jejich úkor. Tedy - těch živitelů státu.

Maně mě při tom napadá, není například ono neustále se ve vzduchu vznášející přání některých zákonodárců uzákonit povinná majetková přiznání, pravdaže ve svatém zápolení o omezení nezákonných příjmů, vlastně stejným pokusem narušit občanské soukromí, za jaký jeden poslanec považuje nasazení skrytých kamer v boji za čistotu politického života ?

Vracím se k začátku téhle poznámky. Poměrně absurdní názor jednoho z poslanců totiž jakoby symbolizoval komplexnější a základní nedorozumění, které v různých podobách naši zákonodárci velice umně pěstují. Jde o to, že neustále jako by nechtěli rozumět, že jejich práce je, jakkoli, řekněme, špičková, přece jen a jen služba zbytku národa, nikoli vymezování se a oddělování od něj.

Protivní komunističtí aparátčíci kdysi protivně razili protivné heslo, které samozřejmě oni sami nikdy nedodržovali, neb jím jen pouze zakrývali vlastní elitářství. Znělo, jak si jistě i naši zákonodárci dobře pamatují: Čelem k masám!

Je smutné, že z těch mála tradic, které se podařilo národně uchovat (mimochodem, teď si zrovna nedokáži vybavit, jaké to vlastně jsou, kromě světoborného pití piva.), se tahle "tutlací" elitářská mánie drží i v demokratickém Parlamentu.