Politické aspekty výročí dvou spisovatelů

Náš kolega Karel Hvížďala nadepsal svůj velký článek v Mladé frontě Dnes otázkou Proč Kundera není doma prorokem. Zestručnil bych odpověď do několika slov. Těžko může být doma prorokem, když doma nežije a podle všech náznaků se zde už dávno doma necítí. Přijíždí sem pouze inkognito a svůj odstup rodné zemi manifestoval před několika lety tak drasticky, že osobně nepřevzal české státní vyznamenání z rukou prezidenta Havla, ačkoliv prý onoho 28. října právě v České republice pobýval.

Hvížďalova celá tisková strana v Mladé frontě Dnes poskytuje některé cenné informace. Především po stránce obecněliterární rozlišuje Hrabala a Kunderu tím, co je pro jejich psaní typické. U Hrabala hospodské chrlení slov, u Kundery cosi jako stavba gotického chrámu, kde ovšem přeně obroušené kameny jsou zastoupeny přesně posazenými slovy a myšlenkami. K tomu musíme ovšem dodat, že rozhodující pro českost či nečeskost obou těchto výrazných spisovatelů je jejich jazyk.

I když oba jsou dnes známi po celém kulturním světě, Hrabal musel být zcela zákonitě napsán česky. Pokud měla být s jeho proudy českých slov a českého myšlení seznámena cizina, dalo příslušným překladatelům pěknou fušku, aby se jim českého ducha Hrabalova pábení podařilo přiblížit i jinak mluvícím a možná i jinak myslícím čtenářům. Kundera sice také tkví základními náměty svých prací v zemi, kde prožil téměř půl století svého života, nepovažuje však už za nutné psát knihy svým rodným jazykem. Píše teď tedy rovnou francouzsky a jeho poslední tři závažné knihy dokonce zatím vůbec česky nevyšly.

Takže jak může být doma prorokem? Karel Hvížďala označuje Kunderu pojmem homo politicus. To se o Hrabalovi říci nedá. Jeho jméno například marně hledáme v seznamu řečníků na politicky velmi důležitém IV. sjezdu československých spisovatelů roku 1967, kde Kunderův projev vedle Vaculíka, Havla a dalších spisovatelů patřil mezi nejvýznamnější. Hrabal tam možná ani nebyl, rozhodně však nepromluvil. A pokud se v následujících měsících trochu proti komunistům zapletl, snažil se to pak v začátcích normalizace hodně nemotorně spravit oním trapně proslulým vystoupením v týdeníku Tvorba.

Tím se dostal do poněkud paradoxní situace, že byl vydáván i oficiálně, i v zahraničí, i v samizdatu. Ale jak to bylo s politickou angažovaností Kunderovou? Z Hvížďalova článku se dovídáme zajímavou věc. Kundera prý prohlásil, že některé věci ze svého díla prostě vymazává. Na prvním místě svoji ranou stalinistickou poezii, ale také onen už zmíněný projev na spisovatelském sjezdu. I když připustíme, že nesprávná slova nemají tu sílu jako nesprávné činy, přece jen je nelze zahodit jako obnošený kabát a z autora nelze za ně sejmout odpovědnost jenom proto, že se k nim přestal hlásit.

Pokud jde o kompromitující komunistickou poezii, nezdá se, že by se zde Kundera nějak odlišoval od svých podobně zatemněných a později prohlédnuvších vrstevníků, jako byl třeba Pavel Kohout a mnozí další. Můžeme věřit, že to bylo jen pomýlené mladické nadšení, ale musíme také připustit, že za tím mohly být i pohnutky méně idealistické. To je však problém vcelku známý a zdaleka ne typický jenom pro Kunderu. Jiná věc je však Kunderův projev na spisovatelském sjezdu roku 1967. Ten by mu dnešní národovečtí komunisté těžko odpustili. Milan Kundera tam tenkrát poněkud zkoprnělým spisovatelům a celé české veřejnosti s jistou dávkou sympatie připomněl slova Hubert Gordona Schauera, která tento myslitel roku 1886 hodil do tváře pohodlně se zabydlujících Čechů.

Kundera citoval Schauera doslovně takto: "Nebyli bychom přinesli lidstvu víc, kdybychom svou duchovní energii byli spojili s kulturou velkého národa, která je na mnohem vyšší úrovni než klíčící kultura česká? Je kulturní hodnota českého národa tak velká, aby ho ospravedlnila? A je schopen nás zabezpečit před eventuálním odnárodněním?" Zde tedy konec Kunderova citátu Hubert Gordona Schauera.

Kundera se pak dokonce odvolával i na Šaldu, který Schauera označil za největší postavu své generace. A i když tenkrát, v roce 1967, Kundera se Schauerovým názorem poněkud polemizoval, z celkového textu jeho projevu ta pochybnost o smyslu českého národa stále trochu prosakovala. Zdá se tedy, že Kunderův další vývoj, umocněný posrpnovými poměry u nás a francouzskou azylovou vstřícností jen prohloubil propast mezi ním a Bohumilem Hrabalem.

Kromě základního rozdílu v pojetí literatury zde nejdůležitější roli sehrál vztah obou spisovatelů k rodné zemi a k jejímu jazyku. Je to protiklad téměř extrémní, který ovšem sám o sobě ještě nic neříká o umělecké kvalitě obou autorů. Jestliže však právě teď, v souvislosti s naším vstupem do Evropské unie, cítíme i bez nějakých zákonných opatření nutnost, abychom zvýšili péči o český jazyk, a tak mohli hájit naši národní identitu, pak musíme jen litovat, že Milan Kundera nám v tomto nebude pomáhat. Neboť sám rozhodl, že druhou polovinou svého života a díla nám bohužel už nepatří. Naplnil tak sám pro sebe Schauerova slova, která v něm zaznívala už od roku 1967. Vzdal se své rodné řeči a národní identity a přimkl se ke kultuře národa většího.