Politická pohádka

Je to jako pohádka z příručky Jak se stát úspěšným manažerem za 24 hodin, neboť jiné ponaučení si v ní nemohu najít než-li to, že pro chudobu i pro bohatství je zapotřebí vlastnit jistý druh talentu. Potom v tom příběhu o hodném maharádžovi vidím determinaci, ne-li rovnou fatální poslání, že nit osudu nám skutečně soukají někde na Olympu a hned, jak se narodíme odsoudí nás sudičky k života běhu, s čímž nic nenaděláme. Za třetí je tu jistě skryto i varování všem bohatým, aby si před tím než rozdají majetek v altruistickém nadšení, přiložili si na čelo hodně studený obklad.

O sociální politice lze hovořit ve výrazech učených a odborných nebo v jazyce pohádek, vyjde to v zásadě nastejno,neboť samo podání a pojetí na podstatě nemění vůbec nic.

Jsme prý, ne-li chudý, potom jistě ne právě bohatý stát a dlouho ještě bohatí nebudeme, budeme-li vůbec.

Čísla půjček z minulých a předminulých vánoc musela potěšit banky, občany možná na onu chvíli vytržení, kdy se v běhu supermarkety a obchody všeho druhu těšili, jak ukrutnou radost udělají balíčky pod stromečkem. To většinou udělají po onu šťastnou chvíli, kdy nevzpomínáme narození Krista, pána našeho, ale rveme barevné papíry v naději, že uvnitř bude ještě mobilnější mobil nebo hodinky, jež lze napojit na počítač.

V lednu přicházejí dny pravdy, kdy je po radostech a banky začnou odečítat půjčky.

Jak to bude příští rok, netuším, mám pocit, že všichni si už půjčili všechno.

S penězi je potíž odjakživa, jedna anglická socioložka tvrdí, že člověk má tendenci utrácet o 25 procent více než může, je to prý axiom a ten, jak známo se nedokazuje.

Když se jednou ptali novináři pana Rotschilda nejstaršího, kolik by ještě tak potřeboval peněz, když už jich má nepočítaně a od odpověděl popravdě a upřímně : "O trochu víc."

Soudě podle pražských ulic stav financí ve veřejnosti není vůbec zlý. V proudech tam jezdí drahá auta a limuziny socialismu-trabanty již nevidět. Možná i ta auta jsou většinou na leasing, kdo ví, co všechno se skrývá pod povrchem, nicméně restaurace a kavárny a hospody nejsou na leasing a jsou plné mladých, starších i starých, obchodní domy nezejí prázdnotou a ulicemi se neplouží v celých procesích vyhladovělí otrhanci.

Naše měřítko životní úrovně je přirozeně jiné než v ubohých afrických státech, abych srovnal pokud možno drasticky, přesto kde kdo naříká. Odmyslíme-li si typickou českou náklonost k přehánění v odpovědi na otázku, jak se máme, kde Američna řekne - skvěla - i kdyby mu právě objevili zhoubnou nemoc, my pravíme, že horší už to být nemohlo. Ještě by nám záviděli a ještě by po nás něco chtěli.

Jinými slovy - nejsme na tom sice ještě nejhůře, ale nejsme na tom dobře. Máme za sebou mnoho let naprostého zmatku, v němž bohatli jen ti, kteři se věnovali tunelům , kde se dalo, obchodníci s drogami, s láskou nebeskou, s pašovaným zbožím, prodavači podvodů a lstí a úskoků, zkrátka jako vždy - velké peníze nelze vydělat poctivou prací. Až na výjimky. Jako je třeba zlaté slavictví.

Co je horší , jeví se mi za dlouhých večerů sněhových a deťových plískanic, je všudypřítomná nejistota z budoucnosti. Věková diksriminace se stala holou skutečností. Podnik, který dnes prosperuje, může už ráno vyhlásit konkurs a byl dříve zaměstnanec ohrožen tím, že veřejně prohlásil socialismus za duševní poruchu, dnes stačí intrika, pomluva, kosý pohled na pana šéfa nebo paní šéfovou a existence se řítí do nenávratna.

Má-li tato doba svou diagnózu, je jí strach , obava a nejistota.Rozšířené průvodní jevy především ve starších generacích.

Co nás může utěšit, je tradiční optimismus mladých, Co nás utěšit nemůže, je poměrně rozšířený názor právě těch dvacetiletých, že nejlépe je vyrobit si tady jakýsi papír z jakési školy a rychle odsud pryč.

Vyslechl jsem takových přednášek nespočet, bylo jim dvacet let a někdy něco navíc a nenašel jsem jiného společného jmenovatele, než společnou nevíru v budoucnost.

Viděno z globálního hlediska, není na tom nic špatného. Konec konců, v Evropě padají hranice a planeta je jen jedna.