Policie versus Jana Bobošíková

2. červen 2003

Proti způsobu vedení výslechu moderátorky Jany Bobošíkové z televize NOVA je třeba hlasitě protestovat, neboť pokud jsou informace, které o výslechu sděluje přesné - policie zkoumala důvod, proč moderátorka svým hostům kladla takové otázky, které kladla, a to je hrubý zásah do svobody slova. Něco jiného by bylo, kdyby moderátorka kladla otázky, které by byly v rozporu s platnými českými zákony, tedy například takové, které by mohly budit dojem, že vyvolávají náboženskou, rasovou či jinou nenávist. To evidentně není tento příklad.

Paní Bobošíková hovořila o politické straně, a sice o lidovcích. Připomeňme si nejdříve, kdy a jak interview jako žánr vznikl a na této skutečnosti je možné poukázat na to, že právě vztah politiků k němu je mírou demokracie k té které zemi.

Za nejstarší rozhovor v novinách bývá považován ten, který vedl reportér Jamese Gordon Benett z 16. dubna 1836 z Herald New York. Reportér v něm zopakoval formou otázek a odpovědí výslech podezřelého z vraždy před soudem v New Yorku. Brzy na to se tento žánr rozšířil ve všech novinách na východním pobřeží Spojených států a odtud se dostal do Anglie. Londýnské noviny Pall Mall Gazette již ve svém vydání 31. prosince 1884 píší, že cituji: "Mezi nové pozoruhodnosti tohoto roku lze zařadit i vítězné tažení nového žánru v novinách, kterému se říká interview".

Slovo se do žurnalistického žargonu dostalo z dvorního jazyka, v němž původně znamenalo setkání za účelem výměny informací. Již o deset let později je možné toto slovo najít v odborných lexikonech, kde se říká: Interview je způsob podávání informací v novinách, který slouží k publicistickému využití osobnosti velkého významu, které bývají navštíveny a dotázány na postoje, důvody a úsmysly svých činů či prohlášení.

Zrození tohoto žánru je tedy evidentně spojeno se svobodou slova, která vždy znamenala svobodu zpovídat politiky, vojáky či jiné důležité osobnosti ve věcech, které se týkají dalších občanů. V sousedním Německu a Rakousku-Uhersku však v té době platily výnosy, v nichž, jako třeba v Prusku, stálo: "Soukromá osoba není oprávněná vyjadřovat se, natož pak hanlivě, o činech, jednáních, zákonech, opatřeních a nařízeních hlav států a dvorů, jejich státních úředníků, kolegů a soudních dvorů".

Víceméně z podobného přesvědčení, jen zdůvodněno jinou ideologií tomu bylo u nás až do roku 1989 a způsob výslechu novinářky Jany Bobošíkové z NOVY toto myšlení nápadně připomíná.

Vzpouzet se a řvát bychom měli všichni. Novináři, syndikát, právníci, ale i politici, jejichž důvěra je takovými činy silně ohrožena. A to zvlášť v tomto případě, kdy se soudný člověk nemůže ubránit přesvědčení, že jde o kampaň proti bezmocnému subjektu. Dokud v zemi vládl triumvirát Klaus, Zeman a Železný společně s opoziční smlouvou, nikdo si proti NOVĚ netroufl nic. Jakmile tato konstrukce se zřítila, každý si do NOVY kopne.

To je ovšem ubohost. Řvát jsme měli, když se NOVA kradla panu Lauderovi. Když jsme to neudělali tenkrát, měli bychom tedy křičet aspoň dnes. Bohužel opět mlčíme. Pak se ale nesmíme ničemu divit.

Spustit audio