Polarizace české politiky

Tato bariéra je vidět ve všech oblastech, které jen může pozorovatel zvolit.

Ukázalo se to při volbách, kdy občané dali nejvíc hlasů stranám, které se navzájem označovaly za vážné nebezpečí pro tuto republiku. Pravicově smýšlející lidé tedy chtějí reformovat sociální stát liberálním směrem, ti na levici chtějí zachovat jeho současnou podobu.

Příznivci pravicových stran se obávají návratu komunistických praktik ve spojenectví sociálních demokratů a komunistů, levičáci se strachují, že ODS zabrání hlubší integraci do Evropské unie.

Rozdělení panuje také v médiích, které před volbami i po nich s dosud neobvyklou náruživostí podporují své oblíbené strany, radí, koho volit a varují, kteří politici nesmějí sestavovat vládu.

Polarizace se ještě zvětšuje v povolebním vyjednávání o vládě. Ve sněmovně proti sobě stojí dva stejně silné bloky a jejich lídři se průběžné obviňují z bůhvíjakých zločinů, dokonce se nechtějí setkat ani v televizní diskusi.

Při konfliktu jde racionalita úplně stranou. Není třeba stále připomínat Paroubkův kolaps těsně před vyhlášením volebních výsledků. Lepším příkladem jsou politici ODS, kteří bezhlavě obviňují sociální demokraty ze všeho možného ve chvíli, kdy na toleranci ČSSD závisí jejich budoucí politická kariéra - příkladem jsou Vlastimil Tlustý, nebo Ivan Langer. Z toho je zřejmé, že jsme skutečně v krizi. Volební výsledky neumožňují sestavit vládu bez toho, že se domluví levice a pravice, ČSSD a ODS. Tato dohoda však možná není, protože zažíváme střetnutí dvou společenských skupin vedených temnými emocemi. Jejich zástupci si už nemohou nic vysvětlovat, jen do sebe musí bít vší silou, dokud protivník nepadne.

Zatím to tak skutečně vypadá, pro jistotu ale můžeme prozkoumat druhou možnost. V Česku existují skutečně dlouhodobě stejně vlivné dva názory, z nichž jeden žádá víc možností pro iniciativu jednotlivce a druhý větší ochranu od státu. Tyto názory se ovšem sbližují, protože politické strany bojují o středového voliče, jak demokratické zákony kážou. Všechno ale změnila volební kampaň. Strany zaplatily kvalitní reklamní agentury, které rozjely efektivní kampaň očerňující soupeře. Z obavy, co všechno může Topolánek případně Paroubek zemi udělat, přišlo k volbám víc lidí, než minule.Profesionálně vedená kampaň tak přinesla oběma velkým stranám mimořádně příznivý výsledek.

Situaci ještě vyostřilo, že emotivní kampaní byla stržena také média a v předvolební rétorice pokračují dokonce ještě po volbách.

Sami politici po volbách cítí, že udělali dobrý výsledek a chtějí tedy sklízet dividendy za své nasazení v kampani. Tím spíše, když z druhé strany jejich situaci ohrožuje nejistá situace. Pokud Mirek Topolánek nesestaví vládu, bude před volební vítězství označen ve straně za neúspěšného politika a přijde dokonce o předsednictví ODS. Ještě hůře na tom jsou někteří jeho kolegové v čele se zmíněnými Langerem a Tlustým. Mají vůbec poslední možnost získat dobré místo ve vládě a pokud křeslo nezískají, končí ve vrcholné politice.

Podobně je na tom ovšem také Jiří Paroubek. Pokud nedomluví slušné přerozdělení postů, spolustraníci mu to těžko odpustí a budou se ohlížet po náhradě.

Ke všemu panuje mezi straníky značná nedůvěra. Má kořeny v napjaté situaci za minulé stojedničkové vlády. Sociální demokraté vyčítají ODS nulovou toleranci, když museli bojovat o každý hlas při každém jen trochu důležitém zákonu. Naopak občanští demokraté nesli mimořádně těžce, když se ČSSD pod Paroubkem dohodla s komunisty a válcovala sněmovnu bez ohledu na to, že ODS vracela důležité normy ze Senátu. Elementární důvěra, kterou k sobě mohli mít Klaus se Zemanem, patří v této chvíli do historie. Averzi ještě vyostřuje blízký vztah, který lídr ODS Topolánek navázal s předsedou lidovců Kalouskem. A sociální demokraté si dobře pamatují, jak je Kalousek zahnal do kouta při Grossově krizi.

Česká republika tedy nemusí být rozdělená. Lidé mají různé názory, je zajímavé sledovat, jak se jeden od druhého liší a jak se od sebe liší například kraje. Rozdíly ale nejsou tak velké, aby se nedaly nějak rozumně překlenout.

Pokud je řeč o nějaké polarizaci, pak existuje na politické scéně. Ironií osudu nutí volební výsledek rozvaděné strany, aby se mezi sebou alespoň na něčem dohodly. Není to snadný úkol zcela změnit politickou strategii. Zodpovědný je však ten politik, který se o to pokusí a úspěšný bude pouze ten, který právě v takové zkoušce obstojí. Kdo se ovšem vymlouvá, že rozpory mezi stranami odrážejí polarizaci české společnosti, ten patří už dnes do starého železa.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání