Pokušení stávkovat trvá

Interview, které pan Dušek poskytl 6. října HN, o tom vypráví. Před 6 lety vyhlásil jeho svaz 15-minutovou stávku, provoz se zastavil, ale na železničáře se snesla vlna kritiky z jiných odborových svazů. Jejich členové totiž zjišťovali, že stávka, byť krátká, poškozuje jejich podniky. Roztrpčení železničáři tehdy vystoupili z odborové Konfederace.

Zda je to dobře nebo špatně, to nevím. Vím z četby, že když komunisté dobyli stát, vždycky odbory sjednotili, aby je mohli snáze glajchšaltovat neboli usměrnit. Když bylo naopak jasné, že moci nedosáhnou, odbory rozbíjeli. Vytvářeli si ty své, říkali jim rudé, a tamtěm říkali žluťácké. Už je to dávno, dnešní situace je jiná. Přesto má pan Dušek sto chutí nazývat ty druhé odbory, od nichž se oddělil, žluťáckými.

Rád by uvedl do použitelného stavu starou zbraň dělnického hnutí, totiž stávku, zejména tu generální. Na to ale se svým svazem nestačí, bylo by třeba, aby byla zajedno celá Konfederace. Ale její předáci jsou prý korumpováni tím, že se zapojili do stranické politiky, sedí v parlamentu, ve správních radách a odborářská solidarita je pryč. - Pan Dušek velice zazlívá kolegům z jiných svazů to, jak se na něho a na jeho železničáře sesypali za tu čtvrthodinovou stávku: Cituji: "Chtěli, abychom přestali. To jsem nečekal. Tlačili na nás, protože jedněm leželo na haldách uhlí, druhým stála papírna, jiný neměl benzín. Jenže o tom všechny stávky jsou. Stávka musí bolet, jinak je k ničemu. (A o kus dál:) Musí nějak ublížit ostatním?" (konec citování). - Jedno panu Duškovi upřít nemohu: jeho svojskost, nejspíš i neúplatnost, s jakou jde za svým. Říkají mu tam u nich "železný muž". Ale co to je, to, za čím tak vytrvale jde?

Přizná-li novinář nahlas, že nevidí dost ostře, riskuje svou pověst. A to je můj případ. Dělá mi potíže orientovat se v onom silovém poli, které se vytvořilo kolem tří středů gravitace: jedním je Ministerstvo dopravy, druhým České dráhy a třetím železniční odbory (na pořadí nezáleží). Přitom mé amatérské pozorování vagónů, nádraží, provozu, ale hlavně lidí, kteří jsou tam zaměstnáni (dřív se jim říkalo "naše modrá armáda"), ve mně vyvolává podobný pocit jako pole ležící ladem nebo chátrající usedlost.

Projevy vůle po změně - říkejme jí modernizace, reforma, transformace - vídám v různých oblastech života naší společnosti v různé míře. Někde jsou zcela vnějškové, zatímco uvnitř je znát obrovská síla setrvačnosti, která dovede vzdorovat jakékoli zásadnější změně. - Ve zmíněné oblasti kolem těch tří gravitačních center (neodolám pokušení a řeknu: v tom "bermudském" trojúhelníku) nevidím ani ty vnějškové projevy.

Kladu si proto otázku, do jaké míry se na tomto neutěšeném stavu podepsaly železniční odbory v čele s p. Duškem a jeho představami o odborářské strategii a o generální stávce, která musí bolet. Před sto lety byla bolestivost nátlakové akce, zvané stávka, omezená. Civilizační pokrok od té doby její vyděračský potenciál zvětšil. Vzpomeňme na obdobně nátlakové užití ropné zbraně v podobě omezení těžby. Vyvolalo před lety krizi, jejíž důsledky přesáhly představivost původců. Od té doby neměl zatím nikdo chuť něco podobného opakovat. - Není tomu tak, že odbory pana Duška se svým prstem na spoušti brání takovým krokům, které by přizpůsobily železniční dopravu našim potřebám a možnostem? - Tím neglorifikuji zbylé dvě instance "bermudského" trojúhelníku, ani nepopírám význam odborů. Ale měly by v nich - a v hlavách jejich předáků - panovat jiné poměry než ty, o jakých se píše v Olbrachtově Anně proletářce.