Pokus o omezení imunity poslaců - kolikátý už?

Zatím je to totiž tak, že ať poslanec převálcuje pod vlivem alkoholu se svým vozem cokoli, co mu přijde do cesty, anebo je podezříván třeba z úplatkářství, pokud ho k trestnímu stíhání nevydají kolegové z parlamentu, nic se mu nestane. A to nejen do konce jeho mandátu, ale až do konce života.

Takhle komfortně si to neodvážil zařídit ani Berlusconi, který čelí obvinění, že přijímal úplatky a nedávno v italském parlamentu prosadil, aby prezident, premiér a šéfové obou komor italského parlamentu byli chráněni před soudním stíháním. Ovšem jenom po dobu výkonu svého úřadu.

Ochrana v době výkonu mandátu platí ve většině evropských zemí, ovšem vztahuje se většinou jen na pracovní náplň zákonodárců: má chránit parlamentní nezávislost před vyvíjením nátlaku zvenčí, má zajistit poslancům svobodu projevu. Nestaví je ale v žádném případě nad zákony. Naopak, voliči mají právo očekávat od svých volených zástupců, že budou zákony dodržovat. U nás jsme ale svědky toho, že se poslanci skoro pravidelně uchylují pod ochranu sněmovny i v případech, kdy zákon evidentně poruší. Jak by ne: mohou totiž počítat s tím, že kolegové z imunitního výboru k nim budou podstatně shovívavější než policie.

Pro veřejnost pak parlament uspořádá většinou další debatu o omezení imunity zákonodárců, připomínající dobře secvičené představení: kdekdo je pro, jenom se na tom spolu nikdy nedohodnou. Jedněm se zdá předložený návrh bezzubý, zatímco pro druhé zachází moc daleko. Takže se dá snadno předpovědět, že do ztracena vyzní i současný pokus Zelených, kterým se dnes zabývá vláda a na který by se měl prý ještě do voleb podívat i parlament. Jistě, návrh Zelených vypadá dobře: poslanci a senátoři by o imunitu přišli automaticky vždycky, když by porušili zákon. Policie by je nesměla stíhat jen jejich činnost v parlamentu. Problém je ovšem v tom, že takové řešení by předpokládalo změnu ústavy. A tu poslanci a senátoři do říjnových voleb nestihnou ani při dobré vůli. Takže podezření, že je to všechno od Zelených jen předvolební tah, není od věci.

Je to ovšem hra s ohněm: jsou to přece naši zákonodárci, kteří tu už dvacátý rok budují z pověření svých voličů právní stát. Přesto se někteří z nich tváří, jakoby k němu neměli důvěry co by se za nehet vešlo. Jejich líčení všemožných šikan policie, která si je z pověření politických odpůrců může na cestě do parlamentu údajně vyčíhat a tak jim znemožnit účast na hlasování, se hodí spíš do jihoamerického thrilleru než do zdejší reality. Totéž platí o obavách, že by za svou legální politickou práci v demokratickém parlamentě mohli po skončení mandátu putovat rovnou za mříže. Jestli si něco takového poslanci skutečně připouštějí, jak to vysvětlí svým voličům?!

Tradiční tvrzení, že tvůrci české ústavy měli před deseti lety ještě v živé paměti drsné praktiky komunistického režimu vůči různorodosti názorů a proto formulovali imunitu poslanců v podstatně širším rozsahu, než je to u našich demokratických sousedů zvykem, dnes už poslance a senátory v očích veřejnosti neomlouvá. Jedná-li se o stíhání závažných trestných činů jako je korupce, celní podvody nebo zločiny komunismu, hlasují parlamentní komory sice v poslední době pro vydání svých členů, nicméně vždycky je to sázka do loterie. Snadno tak může vzniknout dojem, že se tvůrci české ústavy v roce 1992 komunismem vskutku inspirovali,- ovšem doslova, a sice nedotknutelností někdejších papalášů. Je v nejvlastnějším zájmu poslanců a senátorů, aby si tento páchnoucí rybník rychle vypustili. Jinak si řežou větev. A nejen sobě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .