Pohled na průběh změn v Evropském parlamentu za doby jeho existence

Co by mělo evropské voliče přitahovat na instituci, o níž tak málo vědí? Při matných vzpomínkách na záběry ze zasedací síně parlamentu ve Štrasburku, se stěží vybaví cokoli konkrétního. Může za to postupný vývoj, během něhož ryze ozdobné těleso získávalo stále větší vliv. Málokdo si totiž dnes už vzpomíná, že původně tu bylo cosi jako parlamentní shromáždění, které nebylo voleno zvlášť, ale skládalo se ze zástupců jednotlivých členských zemí vybraných - těžko tomu dnes uvěřit - z členů národních parlamentů.

První přímé volby do Evropského parlamentu se konaly před čtvrtstoletím a Češi se mohou pochlubit tím, že už v této zakladatelské sestavě měli svého zástupce. Nevyslal ho tam, pravda, žádný ústřední výbor komunistické strany vládnoucí tehdy v Praze, byl to exulant, Jiří Pelikán, který se dostal do Štrasburku jako nezávislý na kandidátce italských socialistů.

Šance proniknout do Evropského parlamentu byla dána i tím, že evropská politika byla ještě drahnou dobu považována ve srovnání s tou národní za vedlejší kolej a do evropských institucí se chodívalo buď za odměnu na závěr končící kariéry nebo naopak získávat zkušenosti do začátku.

Větší váhu získal Evropský parlament až v minulém desetiletí, když dostal více pravomocí a hlavně když ukázal, že je hodlá uplatnit. V roce 1999 stačilo selhání komisařky Edith Cressonové, která si najala jako vědeckého poradce osobního zubaře, a evropští poslanci zatopili komisi v čele s jejím předsedou Jacquesem Santerem tak, že se nakonec celá poroučela. Od té chvíle si i politici, pro které bylo vždy důležitější, co se peče v Paříži, Berlíně či Londýně, začali více všímat, jaké nálady převažují ve Štrasburku. Tím spíše, že už nestačilo vše dohodnout mezi zástupci národních vlád a potom to nechat úředně zpracovat komisi. Evropští poslanci každý rok schvalují rozpočet celé unie, a protože se cítí důležití jako každý, kdo dostal pravomoc, tak si na projednávání a schvalování dávají velice záležet.

Poslední léta přinesla jeden pozoruhodný jev. Po dlouhou dobu platívalo, že evropští poslanci se sice dělí do frakcí podle politické příslušnosti, ale když dojde takříkajíc na lámání chleba, tak převáží ohledy na národní zájmy. Nyní jakoby se začínalo formovat politické povědomí přesahující hranice národních států. Příkladem šli první zelení, kteří svou kampaň před letošními volbami do Evropského parlamentu pojímají jako jednotnou, se stejným heslem, znakem a programem.

Po ochráncích životního prostředí, kteří jsou zvyklí rozhlížet se i za národní hranice, se minulý víkend rozhoupali socialisté. Harlem Désir, který se ve Francii proslavil jako bojovník proti rasismu, byl nanejvýš spokojen. "Poprvé doopravdy rozhodovaly hlasy delegátů a ne dohody stranických špiček," pochvaloval si volbu předsedy Evropské socialistické strany.

Tato anekdota může lehce shodit význam rýsujícího se posunu. I u evropských socialistů, stejně jako u zelených, se začíná prosazovat rozhodování většinou a požadavek jednomyslnosti národních delegací ustupuje do pozadí. Tento trend se ještě nemusí úplně prosadit, například evropští lidovci volí jiný styl. Aby si uchovali co největší počet poslanců v Evropském parlamentu, připustili větší programovou volnost. Jedno je ale patrné. Bez ohledu na metodu, jak zelení, tak socialisté i lidovci chtějí mít v Evropském parlamentu co největší vliv. Nejspíše proto, že jeden vedle druhého jsou přesvědčeni, že i o této instituci platí: Když tam nebudete mít vliv vy, tak ho bude mít někdo jiný.